Kdyby Rakouska nebylo, museli bychom je vymyslet, říkával František Palacký. Něco podobného zavanulo ve čtvrtek, při první oficiální návštěvě rakouského kancléře v Praze po deseti letech. Vidíme se totiž jako v zrcadle. Proč dva státy s půltisíciletím společné historie mají takové sousedské problémy? Právě proto, že mají tolik společného, říkají mnozí a zřejmě mají pravdu – lze to shrnout do výrazu nedostatek velkorysosti. Špidlou loni slíbené, leč neuskutečněné odškodnění českých Němců-antifašistů, Temelín, rakouská omezení českého vstupu na pracovní trh… To vše nadhodil lidovec Wolfgang Schüssel, když se uvolil přerušit svůj bojkot Prahy.
Kancléř přijel v době, kdy Rakousko zažívá pozoruhodnou bilanci. Je tomu pět let, kdy třináctiletou zatuchlost velké koalice socialistů a konzervativců (tzv. proporční systém, silně připomínající opoziční smlouvu) provětrala pravicová vláda, za cenu účasti xenofobních haiderovců. Tehdy se zdálo, že je to cena příliš vysoká, a státy EU – včetně kandidátského Česka – Rakousko ostrakizovaly. Nyní to vypadá jinak. Haiderovci sice prosadili přísnou azylantskou legislativu, ale de facto ve stejném trendu, jaký je znám z Německa, Británie či Francie. Zároveň vláda, která Haidera víceméně vytěsnila, prosadila školné na univerzitách a reformu důchodů i zdravotnictví. Ostrakizace Rakouska je pryč a Schüssel uspěl.
Možná přišel čas k velkorysosti. Dobře informované zdroje říkají, že o gesto vůči německým…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
