Pan Zajíček se v článku Prodám srdce (Respekt č. 1/2005) snaží vysvětlit, že současná praxe, kdy s použitím lidských orgánů pro transplantace nejsou spojené žádné platby dárcům, vede ke snižování počtu transplantací. Tak to ale podle mého názoru naprosto není. Trh je samozřejmě tvořen poptávkou kupujících, která je v případě orgánů vysoká a navíc má u lidí, pro které je transplantace jedinou alternativou ke smrti nebo dlouhodobému utrpení, takový charakter, že cena by nehrála velkou roli, a mohla by se proto vyšplhat velmi vysoko.
Proč to nefunguje
Pro trh je stejně důležitá i nabídka. S jejím ovlivněním je to ale v případě transplantací horší. Pokud necháme stranou případ ledvin a kostní dřeně, je odběr každého jiného orgánu spojený s úmrtím dárce. Myslí si tedy pan Zajíček, že lidé budou pod dojmem peněz, které získají jejich příbuzní, častěji umírat? Nebo že se budou snažit, aby si orgány zachovali ve stavu použitelném pro transplantaci? Nebo že budou umírat tak, aby odběr proběhl co nejlépe (tedy poblíž nemocnice a nejlépe až poté, co o tom dopředu informují personál, aby s nimi počítal)? Tak by to asi nebylo.
Jedinou možností pak tedy zůstává to, že pod dojmem zisků pro pozůstalé lidé přestanou odmítat posmrtné užití svých tkání prostřednictvím „Národního registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů“ (protože náš právní řád…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
