Je to dva týdny, co jsme si s Ivo Markvartem domlouvali schůzku kvůli autorizaci jeho rozhovoru pro Respekt. Na ní už se nesejdeme.
Těch pár vyměřených let Ivo Markvart nepromarnil. Na počátcích života přitom stály děsivé zážitky kolektivizace zemědělství na českém venkově. Jeho otec byl coby „strůjce sabotáží“ dvakrát vězněn, zavřený byl i dědeček. Rodina se musela vystěhovat z rodného statku v Podbradci. Na odvádění krav a koní z domova Ivo nezapomněl nikdy. Vykořenění českého sedláka a devastace venkova „družstevníky“ bez vztahu k půdě a krajině se stala hluboce věřícímu Markvartovi jedním z životních témat. Maminka do družstva nevstoupila, malý Ivo ji často vídával na poli, kde si o svačině pod stromem četla Literární noviny nebo Kafkův Proces. Po studiích na filozofické fakultě v Praze pracoval Ivo Markvart v národním podniku Staviva, později se stal redaktorem Amatérské scény. O víkendech rozvážel po vesnicích poštu. V roce 1990 nastoupil do knihovny v Lounech. Z provinční půjčovny vybudoval během několika let zařízení, kam míří kroky stovek studentů. Vedle toho se pustil do editorské práce a především – zkoumal dětskou duši. Pravidelně oslovoval stovky dětí v Lounech a okolí a ptal se, co si myslí o světě nás, dospělých. Odpovědi vtělil do několika svazků, za některé získal i prestižní české ocenění Nejkrásnější kniha roku. Loni například vyšly pod titulem…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 37 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
