O boční stěnu berlínské Státní opery se opírá asi třicet kol a čekající publikum připomíná spíš návštěvníky jazzového festivalu nebo kina. Džíny, trička, lahve minerálky a zámky od bicyklů v rukou. Zbývá hodina do začátku barokní opery Henryho Purcella Dido a Aeneas a už před představením je znát, že berlínský hudební život je unikátní a inspirativní fenomén.
Můj přítel dirigent
Krátce před osmou doráží do Státní opery menšinová část nastrojeného operního publika a smísí se s ostatními. Dido a Aeneas v choreografii a režii Sashi Waltzové má už od únorové premiéry skvělou reputaci, ale Státní opera ji hraje zřídka. Není jednoduché dát dohromady všechny interprety, a navíc je inscenace technicky náročná: celý první akt odvedou tanečníci jako akvabely v obrovském akváriu postaveném přímo na scéně. Špičková profesionalita a moderní přístup ke klasice je obecným znakem dobrých berlínských inscenací, ale tohle je něco víc. Mezi hledištěm a scénou proudí čistá radost z hudby, tance a nápadů. Džíny i večerní róby nakonec vstávají, aplaudují a volají bravo s vervou jako na rockovém koncertě.
Nasedáme do autobusu 200, který každý večer nasazuje posily, protože na jeho trase končí všechna představení. Projíždí Unter den Linden směrem do západní části města a nabírá diváky vycházející ze Státní opery, Konzerthausu, Komické opery a Filharmonie. Pokaždé totéž neformální publikum, jaké…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
