Do Prahy přijeli Unsane – kytaroví tvrďáci z New Yorku, kteří vědí, co chtějí.
V prazákladním bigbítovém triu (kytara, baskytara, bicí) je pořád ukryta ta nejdivočejší rokenrolová síla. Jako když se začnete šťourat hřebíkem v zásuvce. Začátkem září to v pražském klubu 007 předvedla jedna z nejuznávanějších kapel hlasité kytarové scény – američtí Unsane.
Se špunty i bez
Tělo se třese, hlava vegetativně klátí, pot pálí v očích. Cítíte krev v uších. Chce se vám neartikulovaně řvát a lézt po stropě. Představujete si, že jste dobrovolně skočili po hlavě do startujícího tryskového motoru. Zní vám to hrůzostrašně? Subkultura fanoušků současné tvrdé kytarové muziky si myslí něco jiného. Příval surového zvuku funguje jako relaxace, při níž si vyčistí hlavu a nabijí se energií pro další fungování ve světě venku. Někdo zkrátka na vyhánění jedů z těla používá saunu, půst nebo extrémní sporty, někomu zaťaté zuby povolí jen pod úderem surového zvuku.
Moderní podoby hlučné kytarové hudby jsou dnes menšinovým žánrem. Od šedesátých let minulého století, prošly několika etapami: od tradičního rokenrolu, přes hard rock, heavy metal, punk, hardcore až k dnešním extrémním podobám grindcoru a crustu. Stále rychleji a hlasitěji. Tvrdost dnes narazila na technický a fyziologický strop. Co se cení, je autenticita, civilní přístup a jakási vzteklá dospělost. Z vnějškovosti se tvrdost obrací dovnitř. Žádné velké stadiony, žádná světelná…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
