Islandská hudební scéna je skoro zázračná tím, jak přirozeně proplouvá globálními trendy, a zároveň si zachovává rozpoznatelnou tvář. Po nedávném albu Björk je tu další událost: kapela Sígur Rós, kterou jsme mohli jednou slyšet v Praze živě, vydává dlouho očekávané album Takk. To poslední z roku 2002 nemělo slova, Sígur Rós zpívali jazykem, který si sami vymysleli, na bookletu nebylo nic než odstíny bílé, připomínající strukturu ledu, a do názvu mu autoři dali dvě kulaté závorky – (). Bylo to příznačné. Kapela odmítá o muzice přemýšlet, vychází z emocí, momentálních nálad, netvoří podle žádné šablony ani stylu. V novinových rozhovorech odpovídá zpravidla jednoslovně, pochvaluje si život v Reykjavíku, kde neexistuje žádná výroba celebrit a i člověk jako Björk může chodit na kafe bez toho, že by si ho kdokoli všímal. Úplná obyčejnost ostře kontrastuje s bezuzdným nadšením, které zvláštní atmosférická hudba Sígur Rós vyvolává v kriticích. Přirovnání popisující jejich tvorbu se hemží tajícími ledovci, vulkány a dalšími specifiky islandské krajiny, našel se i takový poeta, který hudbu přirovnal „ke zvuku Boha plačícího v nebi zlaté slzy“. Zvláštní křehká citlivost zpěváka Jonsi Birgissona bývá občas odvozována od toho, že je gay a rané dětství prožil jako slepý.
A jaké bude album Takk (Děkuji), které se na pultech objeví tohle pondělí? Tentokrát s názvy skladeb a…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 38 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
