Ze stárnoucího čističe bot se Ibrahim Ferrer přes noc proměnil ve světoznámého zpěváka. Před deseti dny v Havaně zemřel.
Na jihovýchodě Kuby v provincii Santiago de Cuba mladá žena porodila chlapce. V tanečním sále. Jmenoval se Ibrahim Ferrer a psal se rok 1927. Chlapec rostl jako z vody, všichni mu říkali Vivin, a když mu bylo dvanáct let, jeho rodiče zemřeli. Po ulicích jezdila nablýskaná velká americká auta připomínající zaoceánské parníky, ženy toužily po cestě do Evropy a malý Fidel Castro se honil za obručí na zemědělské usedlosti svých bohatých rodičů. To se ještě tancoval babičkovský danzón, ale do popředí, zatím jen ve vykřičených dělnických čtvrtích, se dral jiný hudební a taneční styl zvaný son. Ve dvacátých letech ho oficiálně zakazovali jako nemorální a lascivní, protože jeho žhavý rytmus a těsně do sebe zapletená těla tanečníků byly příliš i na karibské poměry. Když však ve třinácti Ibrahim zakládal se svým bratrancem skupinu nazvanou Jovenes del Son (Mladíci sonu), už se africké rytmy promíchané se španělskými v doprovodu nejrůznějších nástrojových variací hrály i ve vznešené společnosti. Mladíci sonu dokázali zahrát i tango, rumbu a co si zrovna tanečníci na periferii Santiaga poručili. „Než jsem začal zpívat, živil jsem se, jak se dalo, prodával jsem sladkosti a popcorn, ale když jsme poprvé uspořádali koncert, vydělal jsem najednou peso a padesát centů. Připadal…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
