Přítel, který prohrával

Svým heroickým odchodem ze života si Pavel Dostál zajistil úctu kolegů z politiky a často i z umění. Teď už je pohřben, všechna vyznání jsou přečtena a o pozornost se pomalu hlásí praktická otázka: jaký byl Dostál ministr a kam se česká kultura v jeho éře dostala. Taková bilance je důležitá už proto, abychom věděli, co máme žádat od Dostálova nástupce. Jedno je totiž jasné: ještě žádný ministr kulturu nestvořil ani nezachránil. Ale může jí vybojovat prostor – anebo jí ho naopak vzít.

Od Ládi k Milanům

Pavel Dostál dokázal vyjít se čtyřmi premiéry a udržel si přízeň voličů i pověst nezkorumpovaného politika. To je v české polistopadové politice nevídané. Někdejší předsrpnový komunista a pozdější disident z kotelny nebyl technokrat ani úředník; rád se prezentoval jako milovník umění a na kulturní scéně si vytvořil vějíř přátelských vztahů: mohli jsme ho vidět po boku normalizačního kormidelníka Ladislava Štaidla stejně jako na pohřbu ústřední osobnosti hudebního undergroundu Milana Hlavsy. Dostál nebyl intelektuál a jeho osobní vkus někdy probouzel zděšení či útrpný úsměv, třeba když nadšeně promlouval o muzikálovém představení Hamleta. Stejně tak občas probouzela ostrý nesouhlas jeho personální politika zosobněná ve své nejkontroverznější tváři jmenováním a vytrvalou obhajobou Milana Knížáka v čele Národní galerie. Nicméně ministrova vstřícnost, přístupnost názorům jiných…