Zeptáme-li se hosta z ciziny, co by u nás chtěl ochutnat, obvykle zdvořile odvětí, že něco typicky českého. Netuší, před jaký problém nás staví. Do nějaké zdejší restaurace, jež si zakládá na italských, řeckých, francouzských, balkánských či orientálních specialitách, bychom jej mohli pozvat celkem bez obav. Nabídka tam obvykle odpovídá světovému standardu, a pokud by jej pokrm zklamal, nešlo by o národní ostudu. Hlásí-li se však podnik k české kuchyni, není vůbec jisté, co nás tam čeká. Někde to může znamenat obligátní jídelníček se svíčkovou a vepřoknedlozelnou trojkombinací, někde divokou nabídku katovských šlehů a baštýřských bašt s horami mastných bramboráků, někde cosi, v čem se dá rozpoznat nanejvýš ošizenost.
Tuzemskou kuchyni se pochopitelně můžeme pokusit předvést i vlastními silami u plotny, ani tak se však problému nevyhneme. Která z jídel, jež jsme si zvykli běžně vařit, jsou vlastně typicky česká? Vídeňský řízek, maďarský guláš nebo spíš španělský ptáček? Česká kuchyně bývá střídavě vychvalována i haněna, sám pojem však není tak docela jasný. Trochu jiný obsah mu přikládají historici a etnografové, jiný hospodští a hoteliéři, jinak je chápán přímo v rodinách.
Archetyp kaše
Pokud by host z ciziny požádal o typickou českou specialitu nějakého archeologa, dostal by nejspíš krupičnou kaši. Ta je podle překladatele a gastronomického komparatisty Viktora Faktora…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
