Co chybí Iráčanům nejvíce? Pocit bezpečí? Pocit, že stále ještě nemají své věci úplně ve svých rukou? Nebo pocit spravedlnosti? Když v Respektu bilancoval před dvěma týdny první rok irácké svéprávnosti tamní novinář Ahmad Al-Rikaby, přiklonil se právě k chybějící satisfakci. Diktátor, jenž má na svědomí strašné války a genocidní praktiky, stále uniká soudnímu procesu. Jenže právě před týdnem soudce Ráid Džouhí vznesl proti Saddámu Husajnovi obvinění, takže – v souladu se zákonem – proces začne na přelomu srpna a září. Za co? První obvinění se týká dávno zapomenutého případu masakru v šíitské vesnici z července 1982. Leckoho mohou napadat analogie karikující cit pro spravedlnost: jako kdyby byl Hitler polapen živý a souzen, dejme tomu, pouze za Lidice. Ale to by bylo zjednodušující.
Irák a jeho instituce jsou pod tlakem. Co se Saddámem? Rychlý proces s oprátkou na konci? Samozřejmě, přijala by to většina občanů, s jistotou šíité a Kurdové tvořící asi tři čtvrtiny populace. Nebo ukázat světu, že i v podmínkách násilí a každodenního teroru jde v pomalu se vzpamatovávající zemi o pravidla? Pokud to někomu přijde jako slabost, nechť se ohlédne o patnáct let nazpět po postkomunistickém světě. Kdo byl souzen a odsouzen? Malé ryby, systém zůstal ušetřen. Irácká justice chce soudit celý systém, ne pouze demonstrativně oběsit Saddáma. Zaslouží si uznání za to, že jí jde více o spravedlnost než o trest. Není to špatný vklad do svobodné existence.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
