Jako děti na pískovišti, říkávají shovívavější občané o potentátech, kteří se hašteří na veřejné scéně. Když se ovšem v duchu vrátím o půl století zpátky, zřetelně cítím, že zlehčující tón není na místě. Vždyť právě na pískovištích jsme prožívali první ostré střety s vrstevníky, právě tam nám starší kluci brali kyblíčky a s potěšením rozšlapávali naše křehké výtvory.
Kyblíček znamenal možnost seberealizace. Komu ho vzali, byl vyřazen, odsunut na okraj, uvrhnut do absurdity existence, jež se na pískovišti zdála bez kyblíčku mučivě nesmyslná. Nikoho tehdy ani nenapadlo, že ještě absurdnější je existence s kyblíčkem. Ta předpokládá usilovné dolování a pěchování písku, urovnávání terénu a věčné obavy, zda se tvar při vyklápění nerozpadne. Každému přitom musí být jasné, že i tu nejzdařilejší bábovičku zakrátko spláchne déšť a rozfouká vítr.
Zbaveno kyblíčku, mohlo by děcko na celé to marné pachtění slastně zapomenout a s čistým svědomím se oddat nečinnosti, jenže místo toho brečí a dovolává se pošlapaných práv. Kdyby se zamyslelo, možná by přišlo na to, že je výhodnější kyblíček půjčovat, ať se s ním lopotí jiní. Tím by se jim zavděčilo, získalo sympatie a mohlo požadovat protislužby, popřípadě rovnou drobné finanční částky, z nichž by si postupně ušetřilo na další kyblíčky, aby je dál pronajímalo a bezpracně kumulovalo zisky. Nakonec by mohlo půjčovat i půjčovny. Už staré šejdířské přísloví praví, že kdo moc pracuje, nemá čas vydělávat.
Pro začátek stačí…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
