Otevřít si v lidové hospodě knížku bývá dodnes riskantní. Za mladých let jsem kvůli tomu dokonce párkrát utíkal před štamgasty. Pro většinu z nich je čtenář u vedlejšího stolu cizorodým tělesem, jež nemile narušuje souznění nad pivem. Menšina v něm zase spatřuje kořist. Kolikrát si ke mně někdo přisedl, jen co jsem otevřel knihu, aby ji zaklapl a začal se svěřovat s vlastní historií, z níž by prý pořádný spisovatel udělal senzační román.
I proto pokládám za jednu z nejpříjemnějších vymožeností nové doby literární kavárny, v nichž se dá číst celkem poklidně, i když je v některých dost šero a z cédéček tam skučí divná muzika. Oceňuji obzvlášť kavárny, které jsou spojeny s knihkupectvím. K četbě se tam sice většinou ani nedostanu, ale vím, že mi v ní nic nebrání. Z dlouhých řad knižních hřbetů navíc literatura přímo sálá. Když si při rozprávění s kolegou Zbyňkem občas nemůžu vzpomenout na nějaké jméno nebo fakt, stačí se porozhlédnout po regálech, kde nechybí slovníky, encyklopedie, atlasy či monografie s obsáhlými rejstříky. Často také saháme do stojánku s turistickými mapami, neboť vyprávěné historky si žádají lokální upřesnění.
Občas si přitom vzpomenu na sousedy z vesnice, kde žiju. Co je znám, dovedou se v hospodě celé hodiny vášnivě přít na rozmanitá témata. Je Broumov větší než Horažďovice? Kolik je v českých zákonech paragrafů? Chodil Jan Neruda na fotbal? „Tohle přece musíš vědět, redaktore,“ volají na mne, když se stavím ve výčepu při…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
