Když letos 15. června zemřel v nedožitých šestasedmdesáti letech malíř a grafik Josef Jíra, objevily se v celostátních denících nekrology s přívlastky „velký, známý, populární“. Ve srovnání s všeobecně uznávanými hvězdami českého umění přitom stál spíš na okraji. Měl jistě hodně příznivců mezi návštěvníky výstav i sběrateli umění, kamarádili s ním slavní herci, psal o něm Bohumil Hrabal a před dvěma lety přijel na jeho vernisáž do Lomnice nad Popelkou sám prezident republiky. Jenže mu nechyběli ani vlivní odpůrci. Významná část kulturního establish-mentu jej úmyslně ignorovala. V reprezentativní dvousvazkové encyklopedii českého výtvarného umění, kterou před deseti lety vydalo nakladatelství Academia, jeho jméno nenajdeme, do expozice současného českého umění v Národní galerii nebyl zařazen a Milan Knížák o něm s autoritou sobě vlastní prohlásil, že je kýčař.
Přes uznalý tón posmrtných článků je debata o Jírovi stále otevřená. Její další průběh už neovlivní vášnivý, někdy dravý a konfliktní, jindy bolestně zjitřený temperament, s jakým umělec prosazoval své vidění světa. Ztlumí se averze, jež u někoho vyvolával, ale možná i fascinace kouzlem jeho osobnosti, které podléhali jiní. Zůstane to, co vytvořil, ale také příběh, který se podobá legendě.
Deprese z dějin
Osobní trable, radosti, prohry i vítězství Jíra přímo umanutě měnil v nadčasové znaky, z nichž skládal…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
