Ohlédne-li se člověk za uplynulým časem, jasně rozezná období, kdy se na světě cítil lépe než jindy. Obvykle byla zpropadeně krátká, a kdyby mu tehdy někdo řekl, že zrovna prožívá nejlepší měsíce svého života, nevěřícně by se ušklíbl. Nejinak je na tom společnost. Co se týče minulého století, bylo snad pár let dobře před první válkou, chvíli koncem dvacátých let, pak kolem poloviny let šedesátých a možná i devadesátých. Na poměry se však stejně vždycky nadávalo. Teprve nedávno jsem začal mít pocit, že se nadává trochu míň než dřív. Že by stát opravdu dospěl k prosperitě? Nebo si užíváme na dluh raději v tichosti? Co když lid konečně nalezl klid duše v nirváně rezignace? Přiznávám, že jsem si s tím nevěděl rady.
Filozof Tomáš Kulka nechává začínající studenty estetiky řešit pozoruhodný úkaz, kterého si povšiml v pražském metru. Při cestě dolů míjel na eskalátorech mnohem víc krásných dívek v protisměru, než když ze šachty vyjížděl, jen ve špičkách to někdy neplatilo. Čím to? zeptal se v kavárně i mne. Vzpomněl jsem si na zkušenost starých fotografů, že lidská hlava vypadá lépe z mírného nadhledu, neboť nahoře je kůže upnuta k lebce, zatímco dole spíš povlává v tučných záhybech. Lišácky zavrtěl hlavou. Navrhl jsem teologické řešení: vzestup z hlubin je archetypálně povznášející, což se odráží i v obličejích. Opět jsem se netrefil. Začal jsem spekulovat o světle, ale i tímto směrem prý jeho studenti marně tápali. Otázce jsem přišel na kloub až po hodině. Z…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
