Geniální americký pianista si dal k šedesátinám dárek v podobě nové desky.
Jaká hudba pomáhá nejlépe překonávat velké tragédie? Bach? Beethoven? Když před osmi lety tragicky zemřela princezna Diana, britská BBC se rozhodla zařadit do vysílání jako vzpruhu nahrávku amerického jazzového pianisty Keithe Jarretta. Zní to překvapivě, ale londýnští redaktoři se mohli těžko rozhodnout lépe. Jeho Kolínský koncert je zázračné dílo, které v sobě skrývá obrovský prostor, čistotu a naději a přitom je výsostně neotřelé a experimentální. Třicet let starou nahrávku mají doma na desce tři miliony lidí, což je v žánru sólového klavíru rekord. Jarrettovi bylo letos v květnu šedesát a na pultech obchodů se při té příležitosti objevilo dvojalbum Radiance s nahrávkou nového sólového koncertu – tentokrát z Japonska. Už to není tak optimistické, ale po tom, co si klavírní virtuos vytrpěl v posledních letech, se není co divit.
Brokolice má být čerstvá
Keith Jarrett je dnes jedním z největších žijících jazzmanů. Klavír zvládal paralelně s tím, jak se učil mluvit. Své kompozice (například zhudebněný výlet do zoo) hrál veřejně již jako sedmiletý, stejně tak klasický repertoár. Mezi hvězdami se prosadil ve dvaceti. Dříve narození jej koneckonců mohli vidět i u nás na pražském jazzovém festivalu v roce 1967 s kvartetem saxofonisty Charlese Lloyda. Už tehdy to bylo, jak dosvědčují nahrávky, extatické. Jarrett předvedl svůj šamanský styl, fantastický…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
