Étos „cedrové revoluce“ zdůrazňoval celolibanonskou identitu. Teď se však spíše posílily sektářské rozdíly ve společnosti.
Ještě během jara bylo všem všechno jasné. Během „cedrové revoluce“ se libanonská společnost semkla, donutila k odchodu syrské okupanty a vykročila směrem k nové, demokratické éře. Až potud bylo možné pozorovat určité paralely s československým vývojem před patnácti lety. Jenže po následujícím kroku, parlamentních volbách, paralely končí, neboť libanonské hlasování po svém finále právě před týdnem mnoho věcí spíše zkomplikovalo.
Na počátku všeho byla vražda. Smrt bývalého mnohaletého premiéra Rafíka Harírího, uznávaného obnovitele země poničené patnáctiletou občanskou válkou (1975–90). Uprostřed letošního února mohutná nálož rozmetala jeho automobil, přestože byl mohutně opancéřovaný. Stejně neprůstřelná se ale zdála okupace Libanonu syrskými vojsky. Libanonci poté na mohutných protisyrských demonstracích přesvědčili Damašek, že bude rozumnější ustoupit a ukončit téměř třicetileté obsazení země. Předčasné volby se od 29. května konaly po čtyři následující neděle ve čtyřech částech země a výsledkem je parlament, v němž převažují odpůrci Sýrie. Hlavním hrdinou se stal pětatřicetiletý Saad Harírí, druhorozený syn „mučedníka Rafíka“ a dědic jeho díla. Znamená to ale vítězství demokracie, respektive „vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí“? Odpověď zdaleka není…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
