Jméno Eduarda Vojana dnes téměř nikomu nic neříká. Maximálně zbystří pár Pražanů, kteří se chodí procházet do Vojanových sadů. Přitom na přelomu 19. a 20. století patřil mezi nejuznávanější české herce. A plným právem, protože svým způsobem měnil dějiny zdejšího divadla. V úterý uplyne osmdesát pět let od jeho smrti.
Vojan patřil ještě k té generaci herců, kteří si museli své místo velmi těžce vydobýt. Odmítl otcovu představu stát se císařským oficírem a v šestnácti raději kvůli svému hereckému snu odešel z domova. Otec mu nikdy neodpustil.
Vojan zamířil nejdříve do různých kočovných spolků, kde narážel se svou představou, že je třeba méně křičet a máchat rukama a více postavy na jevišti prožít. Vojan měl štěstí, když se dostal k divadelní společnosti Františka Pokorného, která měla založit stálé divadlo v Plzni. Od této chvíle mohl dělat pořádné umění. Své kolegy překvapoval neustálým sebevzděláváním. Razil teorii, že herci musí mít co nejširší vzdělání, aby rozuměli hrám, ve kterých vystupují.
Roku 1888 přichází do vysněného Národního divadla. Zde ale zažívá podobné zklamání jako před lety na oblasti – diváci nechtějí psychologický realismus, ale křiklavou zábavu. Vojan se obává, že zkostnatělé Národní divadlo bude muset opustit. V roce 1894 ale prolomí smůlu, když si jej do své hry Maryša vybere samotný autor Mrštík. Nastává hvězdná éra, kterou symbolizuje především jeho skvělé…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
