V sobotu 7. května zemřel v jedenadevadesáti letech malíř Václav Boštík.
Tisk z minulého týdne malířovu smrt téměř neregistroval, ačkoli rozhodně nejde o neznámého či nedoceněného umělce. Pro zasvěcené byl Václav Boštík legendou už před půl stoletím. Po celý život naplňoval představy o té nejčistší tvorbě, jež vzniká v noblesním odstupu od lákadel i nesvárů doby. Právě tím jaksi mimovolně zaujal výrazné místo i na veřejné scéně české kultury. Svým příkladem potvrzoval staré přesvědčení, že k velkému umění lze opravdu dojít cestou pokory, trpělivé práce a plného soustředění na věčné otázky, jež politickým konjunkturalistům vždy znovu připadají příliš odtažité. V mediálním tichu po jeho smrti jako by neslyšně rezonovala bilanční slova z náhrobku Reného Descartesa: Dobře žil, kdo se skryl.
Fasáda jde do dějin
Pro Boštíkův přístup k umění i zvláštní charakter jeho tvorby je docela příznačné, že do širšího povědomí kulturní obce nevstoupil ráznou manifestací své individuality, ale účastí na realizacích veskrze nadosobních, které měly spíš řemeslný ráz, ale zároveň jedinečný étos. Polovinu z temných padesátých let věnoval dílu v českém monumentálním umění ojedinělému, neboť navenek pouze písmomalířskému: památníku umučených Židů v podobě otřesně dlouhého seznamu 72 278 jmen, která spolu s malířem Jiřím Johnem dlouhých pět roků pečlivě zapisoval na stěny Pinkasovy…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
