2005/1

Filmu Kafe a cigára, který tento týden přichází do českých kin, by slušel podtitul „the best of Jim Jarmusch“. Slavný americký nezávislý režisér jej poskládal z jedenácti krátkých povídek, které natočil v letech 1986 až 2003, takže výsledek odráží celou jeho tvorbu a navíc si v něm zahrála řada Jarmuschových oblíbených spolupracovníků. Na druhou stranu ale tenhle film nepřináší nic nového a vlastně mu i chybí to, co je na Jarmuschovi nejzajímavější: nápaditost, energičnost a osobitá poetika. Kafe a cigára tak můžeme chápat spíše jako zprávu o současném stavu zámořského filmu. Americký nezávislý sen se dvacet let po svém famózním nástupu do kin začíná pomalu rozplývat. A jeho autoři s ním.

Vložíte-li do přehrávače desku Real Gone, kterou na podzim vydal americký hudebník Tom Waits, máte zpočátku pocit, že posloucháte pirátskou nahrávku nebo nějaké demo ze zkušebny. Zaplaví vás změť hlasů, reproduktory divně zkreslují a chroptí. Když ale člověk přizpůsobí uši jisté syrovosti, nemůže se od nahrávky odtrhnout. Užasle přebírá podivuhodné písně, váží je jako nějaké drahokamy, objevuje výstižné metafory, tajemné příběhy a výbornou nadčasovou hudbu. Jak to ten Waits dělá? Vždyť je mu pětapadesát, tohle album je jeho osmnácté a měl by už nárok na určitou zastaralost. Ve svém vandráckém obleku a hučce však vypadá stále neobyčejně svěží.

Japonské přísloví říká, že katastrofa udeří v ten okamžik, kdy na její možnost lidé zapomněli. Na konci minulého roku udeřila v podobě tsunami – přílivové vlny. Bylo to v oblasti Indického oceánu, tedy v místech, kde historie registruje pouze sedm významnějších tsunami za posledních 200 let. To nejničivější se odehrálo v roce 1883, kdy vybuchla sopka Krakatoa a krom spadu popele a žhavého mračna vytvořila mohutnou přílivovou vlnu. Obětí tehdejšího tsunami bylo přibližně 36 000 lidských životů. Ke stému výročí katastrofy byla uspořádána vědecká symposia a vyšlo několik knih upozorňujících na podobná nebezpečí. K těm nejvážnějším patří varování z června roku 2004 od Mezivládní oceánografické komise, jež je součástí OSN: v Indickém oceánu existuje značné nebezpečí z místních, ale i vzdálených tsunami. Profesor Murty, původem Ind, expert na tsunami a zemětřesení žijící v Kanadě, říká: „Indie, Thajsko, Malajsie a ostatní země této oblasti nikdy neukázaly žádnou iniciativu něco v tomto ohledu udělat.“

Jan Palouš (55) vystudoval fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK. Po absolutoriu nastoupil do Astronomického ústavu Akademie věd, kde pracuje bez přerušení dodnes (v letech 1996–2004 tu byl ředitelem). Je uznávaným expertem v oboru tvorby hvězd a struktury mezihvězdné hmoty v galaxiích. Působí také jako profesor astronomie a astrofyziky na UK, přednáší na Matematicko-fyzikální fakultě a na Fakultě humanitních studií. Je častým hostem mezinárodních konferencí a sympozií, v poslední době se podílí na přípravě kongresu Mezinárodní astronomické unie, který se bude letos konat v Praze. Jan Palouš je ženatý, má dvě dcery a syna.

Ronald Rumsfeld jej prohlašuje za zbabělce a George Bush mu nebere telefon. Devět měsíců po volbách mu věří dvě třetiny Španělska, poražení američtí liberálové ho v internetových chatech nazývají nadějí 21. století a časopis Time ho povýšil na zenového mistra. José Luiz Rodríguez Zapatero (44) je nejspíše prvním předsedou vlády na světě, který sám sebe nazývá feministou, odmítá se stydět za slzy, nechce být silným vůdcem, a přesto vítězí.

Skoro všechno bylo špatně. Zemětřesení se objevilo v místech, kde ho nikdo nečekal. Systém včasné výstrahy neexistoval. A nejvíce postižená byla těžce zkoušená místa – indonéská provincie Aceh, kde již 26 let zuří boj za nezávislost, a krvavou občanskou válkou rozdělená Srí Lanka. Počet mrtvých dosáhl 150 tisíc.

Jásot zástupů v ulicích, hymna a chorály a moře vlajících oranžových praporů. Lidem září oči. Atmosféra jako kdysi v dávném sametovém listopadu v Praze. Ale jsme o patnáct let dál, je poslední prosincové úterý roku 2004 a na kyjevském Náměstí nezávislosti právě opoziční demokratický kandidát Viktor Juščenko oznamuje oficiálně své vítězství v zápase o vedení země. Ju-ščen-ko, Ju-ščen-ko, nese se městem skandování mnohatisícového davu. Největší evropská událost současnosti, kdy si Ukrajinci po zfalšování listopadových prezidentských voleb vynutili milionovými demonstracemi nové hlasování, právě skončila velkým finále.

Čeští poslanci se loni činili, pozadu nezůstala ani vláda s ministerstvy, a tak se jim podařilo vytvořit úctyhodný rekord: přijali totiž přesně 700 nových právních předpisů a vyhlášek, nejvíce v 12leté historii země a například o plných 200 více než loni.
Kromě nových zákonů poslanci ovšem opravovali svou předešlou práci. Během jediného roku tak například šestkrát vyspravili obchodní zákoník. Za 13 let jeho existence v něm provedli již neuvěřitelných 45 změn.

Ta zpráva byla stejná jako každý rok: zase jsme vypili nejvíc piva na světě. A přece ji v závěru loňského roku nešlo přehlédnout. Přišla totiž vzápětí po informaci, že k největším evropským pijákům patří i česká mládež. Fakt, že mladí si k tomu ještě rádi dají jointa nebo extázi, také koncem roku zlomil vaz vládnímu protidrogovému koordinátorovi Josefu Radimeckému. Nicméně odvolaný úředník provedl ještě před odchodem revoluční krok. Přesvědčil vládu, aby do svého seznamu potíraných drog zařadila poprvé vedle marihuany či heroinu i alkohol. Takže ačkoli to ještě vůbec nejde poznat, nad českou národní kratochvílí se možná stahují mraky.

Policie tento týden předloží prezidentu Václavu Klausovi analýzu prováděných odposlechů, kterou si u policie objednal před dvěma měsíci. Podle už publikovaných informací policejního prezidia analýza prokázala, že je vše v pořádku. V počtu nasazených odposlechů prý patříme v Evropě k průměru a odposlechy přinášejí policii závažné informace. Jenže policie použila statistická čísla, u kterých i laik – dostane-li tu možnost – po krátkém srovnání pochopí, že jsou neprůkazná a nedokazují vůbec nic.

Jaké důležité události očekáváte v České republice v roce 2005? V novoroční anketě Respektu mezi padesátkou osobností zdejšího veřejného života (od ekonomů přes společenské vědce až po astrologa) zněla nejčastější odpověď: vůbec žádné.

Symbolem právě uplynulého roku se patrně stane někdo z obětí ničivého vlnobití v jihovýchodní Asii, které má teď celý svět zapsané pod japonským názvem tsunami. Klidně by to mohl být sedmiletý švédský chlapec Karl Nilsson. Fotku jeho smutné tváře přinesly agentury dva dny po katastrofě, když byl nalezen ukrytý v buddhistickém chrámu v Thajsku nedaleko pobřeží, kde trávil s rodiči a dvěma bratry Vánoce. Tsunami je všechny zaplavilo v hotelu, Karl se zachránil, rodiče ani bratry ale nenašel. Jeho neštěstí zachytili západní novináři a i díky jeho příběhu svět v tuto chvíli nebývale intenzivně hledá odpověď na otázky, které doprovázejí každou přírodní katastrofu: Šlo tomu předejít? A jaké poučení si vzít pro příště?

Kde hledat maják do roku 2005? To není tak jednoduchá otázka, jak by se zdálo, pokud ovšem nějaká převratná událost nedorazí shůry. Stačí probrat první roky třetího milénia: 2001 – teroristický útok na USA, pro mnohé počátek nové světové války; 2002 – pacifikace sponzorů tohoto útoku na území Afghánistánu; 2003 – pacifikace jednoho z článků „osy zla“, konkrétně režimu Saddáma Husajna; 2004 – dlouho očekávané největší rozšíření EU v historii a před týdnem podobně bezprecedentní přírodní katastrofa v Indickém oceánu. V tomto kontextu lze říci, že letošek bude zřejmě „rokem drobné práce“. Není na tom nic pejorativního. Vždyť mohutné světlo velkých majáků často ke škodě věci přehluší nemenší bolesti, které mají tu smůlu, že se jimi nezabývají sofistikované armády, a proto nejsou politicky či mediálně atraktivní. Jedna taková se nabízí už skoro dva roky – vraždění v súdánském Dárfúru. Postoj k němu se rýsuje jako praktický test pro rok 2005.