S modrým pasem do ráje

Vím o azylovém řízení své. Před časem jsem totiž byl neoficiálním tiskovým mluvčím a důvěrníkem běloruského ministra vnitra Jurije Zacharenka, který se pak stal vůdcem opozice a zřejmě na rozkaz nejvyššího vedení režimu byl speciálním komandem zabijáků unesen a s největší pravděpodobností zavražděn. Uprchl jsem proto ze své země a byl nucen požádat oficiální úřady České republiky o politický azyl. Nebylo to nic příjemného. Nikomu to osobně nedoporučuji

.

Po Zacharenkově zmizení (viz rámeček) na mě nastoupili pracovníci běloruských tajných služeb. Chtěli po mně, abych proti generálovi vystoupil u soudu a „dosvědčil“, že to byl sprostý zločinec a podvodník. Režim chtěl totiž Zacharenka zničit nejen fyzicky, ale hlavně morálně. Tajní mi vyhrožovali, že pokud na jejich návrh nepřistoupím, „chcípnu ve vězení, pokud se vůbec dostanu živý z vazební věznice“. Tyto pesimistické vyhlídky se mi samozřejmě nezamlouvaly a už vůbec se mi nechtělo lhát a pomlouvat přítele. A tak jsem se rozhodl dočasně prchnout do zahraničí. Musel jsem odejít velice narychlo a příliš jsem se nerozmýšlel, jak to mám udělat nejlíp. Riziko, že při dlouhém zvažování efektivity dalších kroků skončím nejspíš v kriminále bývalé KGB, bylo příliš velké. Nicméně měl jsem štěstí: protože v roce 1999 ještě existoval mezi Běloruskem a Českou republikou bezvízový styk, stačilo mi zakoupit autobusovou jízdenku a po 24 hodinách už jsem byl v Praze. Stručný rozhovor s krajany a kolegy z běloruské služby rádia Svoboda mne přesvědčil, že jediná cesta, jež mi zbývá, je – obrazně řečeno – co nejdříve zaklepat na bránu českého uprchlického tábora Vyšní Lhoty. Což jsem ještě tentýž den udělal.

Když jsem opouštěl stát, jehož občanem jsem se automaticky po rozpadu Sovětského svazu stal, neměl jsem vůbec žádný plán, jak budu dále postupovat. Měl jsem sice jako novinář velice obecné představy o tom, že existuje jakýsi azylový systém, ale jak to funguje ve skutečnosti – natožpak v jednotlivých státech světa anebo alespoň Evropy –, jsem neměl nejmenší tušení. Tohle téma nepatřilo zrovna do seznamu toho, co mne v dosavadním životě zajímalo nejvíc. A jsem přesvědčen, že většina žadatelů o azyl je na tom stejně mizerně, ba mnohem hůř. Nemám samozřejmě na mysli lidi, co jsou od začátku své cesty zcela vědomě zapojeni do obrovského mezinárodního byznysu ilegální migrace. Ti naopak dobře vědí, co po svých „partnerech“ z podsvětí chtějí – a ve většině případů jim nejde o žádný azyl. Ten se ani nikdy nestává nedílnou součástí dohody. Pašeráci jsou za 10–15 tisíc amerických dolarů ochotni transportovat třeba čínského zájemce z malé vesničky v Říši středu někam do západní Evropy. Pak si ale musí člověk poradit už sám. Buď tam pobývá ilegálně, anebo požádá o azyl. Druhá varianta vypadá jako slibnější i přesto, že 90% těch lidí nemá šanci s takovou žádostí uspět v jakémkoli západním státě. Azylové řízení ale může trvat léta, řeší otázku dokladů a zároveň dává jakous takous naději na šťastný konec.

Můžete hádat

Ze stabilního a poklidného Česka se na této dlouhé a strastiplné uprchlické cestě již dávno stalo místo pro dočasný odpočinek před rozhodujícím skokem na vysněný Západ. Říkají to jak odborníci na azylovou problematiku, tak statistika. Například v letech 1990 až 2003 požádalo Českou republiku o azyl 70 tisíc osob. Uspěl z nich zhruba každý pětadvacátý. Co se stalo s těmi ostatními skoro 68 tisíci lidmi? Kam se poděli? Malá část z nich bojovala a bojuje o azyl dále, podává stížnosti k soudu a žaluje ministerstvo za neodůvodněné zamítnutí žádosti. Určitá skupina přešla do ilegality a žije a pracuje v Čechách načerno. Většina ale s největší pravděpodobností odešla dál západním směrem.

Často takoví tranzitní hosté podávají žádost o český azyl jaksi úplně nechtěně. Protože zdaleka ne vždy doprovází účastníky ilegální migrace Štěstěna, občas odvážní cestovatelé padnou do rukou české cizinecké policie. Jejich pozoruhodná výprava za dolce vitae do bohaté Evropy tak po zatčení končí na záchytném středisku pro uprchlíky. Tam toho moc na vybranou nemají: buď půjdou za mříže pro ilegální překročení českých hranic a záhy budou ze země deportováni, nebo požádají Českou republiku o azyl. Můžete hádat, jakou variantu většinou volí. Správně, tu druhou. Ta první by totiž byla sice volbou poctivější, ale zároveň zcela nesmyslnou. Proto se naprostá většina chycených běženců ze všech sil snaží bojovat o Evropu dál, když už ji mají skoro na dosah ruky. To jim v tuto chvíli umožňuje jen žádost o azyl.

Za mého pobytu v táboře, což bylo shodou okolností zrovna v těch zlatých časech na přelomu tisíciletí, kdy česká uprchlická zařízení praskala ve švech, jsme často zažívali následující scénku. Ráno autobus přivezl čerstvou partu hostů například z Číny a nazítří večer už byli všichni pryč: zmizeli směrem k německým hranicím. No a než jsme stihli probrat jejich další osudy a možné šance, už se brána tábora znovu otevírá a vjíždí nový autobus s další várkou milovníků dalekých cest do Evropy.

Můj mnohem zkušenější společník ve Vyšních Lhotách, ukrajinský sportovec a tulák Mykola K., měl pro tyto nedobrovolné azylanty jen slova tvrdého odsouzení; bral je jako příklady nesmyslné chamtivosti, co se nikdy nevyplatí. „Je to možné?“ ptal se s pobouřeným údivem. „Ti hlupáci neváhají zaplatit tisíce dolarů za to, aby je podvodníci-převáděči propašovali v nějakých kamionech přes spoustu hranic, ale tady najednou nejsou schopní dát dohromady zcela symbolickou částku na to, aby je čeští policajti konec konců nechali na pokoji.“

Proč Mykola neuspěl

Ačkoli ovšem Mykola „ty čínské pitomce“ tvrdě kritizuje, svůj vlastní případ rozebírá nerad. Přitom je to taky zajímavá historie. Mykola žije v České republice již několik let, většinu toho času zcela ilegálně. Je to dobrodruh, jenž si na cestě z Jugoslávie do Skandinávie čirou náhodou našel v Děčíně českou přítelkyni. Máme-li mu věřit, byla tahle rozvedená smolařka s dítětem na krku bez sebe štěstím, že Mykolu jako muže svých snů nakonec potkala. Krásný vztah, celoživotní láska, skvělé vyhlídky do budoucna… A najednou – bum! Prásk! Auto, ve kterém Mykola s milující družkou jedou na nákupy, z ničeho nic poblíž Ústí nad Labem zastavuje policejní hlídka – poprvé po několika letech bezstarostného pobytu v Čechách. Vychází najevo, že Mykola nemá žádné platné doklady. Během čilé silniční diskuse přichází kromě zapřísahání ze strany běžencovy družky nabídka malé pozornosti v podobě několika tisícikorun. Marně. Krach osvědčené metody přitom můj ukrajinský přítel vysvětluje dvěma způsoby: „Buď se chlapům ta částka nezdála dostatečně seriózní, anebo si navzájem nevěřili.“ Jak to bylo ve skutečnosti, se už nikdy nedozvíme. Každopádně Mykola putoval za katr, kde po pár hodinách dospěl k přesvědčení, že je na čase požádat české imigrační úřady o politický azyl. A tak se stal druhem těch „neinteligentních Číňanů“, co podle něj zcela zbytečně z pouhé lakoty zaplavují české uprchlické tábory.

Je zcela jasné, že znalosti většiny těchto náhodných žadatelů o azylové proceduře jsou hluboko pod úrovní nároků Ženevské úmluvy. Stručně řečeno, oni o podrobnostech tohoto mezinárodního dokumentu upravujícího podmínky poskytování azylu nevědí vůbec nic. A jen doufají, že se stane zázrak a nějaký zvlášť dobrotivý úředník přece jen jejich narychlo vymyšleným pohádkám uvěří. Například již zmíněný Mykola věděl o té úmluvě pouze tolik, že pokud žadatel o azyl šťastnou náhodou uspěje, tak od hodných strýčků ze Ženevy dostane krásný modrý pas, jenž mu umožní bez překážek cestovat po celém světě. A tím pádem se Mykolovi, který ze všeho nejvíc nesnáší hraniční kontroly a policejní hlídky, vlastně splní životní sen. Ten kouzelný pas ho dokáže před „lidožrouty v uniformách“ bezpečně ochránit… S tou představou v hlavě sladce usíná v malé místnosti bývalých sovětských kasáren, která se dnes proměnila v uprchlický tábor Vyšní Lhoty. Spolu s ním je nás v pokojíčku sedm – jako trpaslíků v pohádce. Jako každý tady, i my čekáme na transport do normálního pobytového tábora. Vyšní Lhoty jsou jen překladiště a jde vlastně o takové vězení: ven se nesmí a ploty kolem jsou vysoké. Přesto se jen malá část osazenstva zdrží natolik, aby se řádně dočkala pozvání na rozhovor s imigračním úředníkem. Ostatně vezmeme-li v úvahu, že takové čekání může klidně trvat několik měsíců až rok, nelze se divit, že zůstanou jen ty nejvytrvalejší osobnosti.

Sen o hodném úředníkovi

Mezi vytrvalce patří především ti, kdo věří v odůvodněnost své žádosti a tím pádem i v její pozitivní výsledek. Jde hlavně o občany států, kde vládnou ryze nedemokratické nebo přímo diktátorské režimy. Já se ve Lhotách setkal například se dvěma kubánskými rodinami. Špatná pověst Fidela Castra byla již dávno nezpochybnitelná. Pak jsem bohužel ztratil jejich stopy – odešli totiž z tábora do soukromí –, a tak jen doufám, že se jim podařilo azyl nakonec získat. V té době ještě vládl v Iráku Saddám Husajn a pár známých Iráčanů mi tvrdilo, že existuje mezinárodní dohoda zavazující demokratické země k poskytnutí azylu každému Iráčanovi, kterému se tam podaří dostat. Jen samotná ilegální cesta přes irácké hranice byla totiž natolik nebezpečná, že každý, kdo se na ni vypravil, už tím vlastně prokázal, že se nachází se saddámovskými úřady ve válečném stavu. Osudy těch iráckých chlapů přesně neznám, také se dlouho v táboře nezdržovali, říkalo se potom, že vnitro jejich žádostem vyhovělo.

Větší skupinu vytrvalců tvořili i mí krajané – Bělorusové. Prezident našeho státu Alexander Lukašenko již od poloviny 90. let tvrdě vedl zemi k totalitním světlým zítřkům. Osobně jsem byl svědkem toho, jak nejmíň 12 Bělorusů během jednoho roku dostalo od vnitra pozitivní odpověď na svou azylovou žádost. Určitou naději mělo i pár čečenských rodin. Většina jejich krajanů sice spíš ilegálně prchala dál do Francie za početnou a vlivnou čečenskou komunitou, několik rodin s dětmi ale nechtělo riskovat a spokojilo se s pobytem v nepříliš lákavém, ale zato jistém bezpečí českého tábora.

Jinak většina ostatních dlouhodobých obyvatelů uprchlických zařízení tajně sní o tom, že jejich dojemné příběhy o konfliktech s nejrůznějšími mocipány a i zoufalá ekonomická situace přece jen donutí úředníky ke slitování a udělení například humanitárního azylu. V tom případě totiž na národnosti a politice nezáleží.

To samozřejmě neznamená, že ti, kteří mají jistou naději, vůbec nepokoušejí štěstí u přísně střežených hradeb západní Evropy. Proč? Čím je vlastně to Německo tolik láká? Dlouho jsem o tom přemýšlel a dospěl jsem k závěru, že velkou roli v tom hraje stádní instinkt. Říká se, že Německo je mnohem bohatší než Česko a pro cizince jsou tam větší možnosti. Třeba i ten život žadatele o azyl je tam prý pohodlnější. A podle statistik dostává v Německu azyl kolem 10 procent žadatelů. V Česku desetkrát míň. „Pokud azyl dostanu, bude to fajn. Pokud ne, tak si alespoň pár let užiju západního luxusu,“ vysvětloval mi svého času můj jiný ukrajinský přítel Vasyl. „Najdu si tam práci načerno a za hodinu dostanu čtyřikrát víc než tady. Stejně je to tam lepší než v Čechách, vždyť tady ještě před patnácti lety vládli komančové a moc se to tu od Ukrajiny neliší.“ Veden touhle filozofií se Vasyl svého času pokusil proniknout do německého ráje pětkrát během dvou měsíců, ale pokaždé skončil v náručí neuvěřitelně bdělých německých strážců hranic. Ti ho vždycky popadli a předali českým kolegům.

Politik Míša

Asi rok nato se s Vasylem náhodou potkáváme v Praze. Německo je zatím v nedohlednu, momentálně probíhá souboj paličatého Ukrajince s odborem migrační a azylové politiky ministerstva vnitra ČR. Prý mu tamní úředníci omylem zapomněli včas oznámit, že dostal negativní odpověď na svou žádost o azyl, a on tím pádem nevinně promeškal rozkladovou lhůtu. Ačkoli šanci uspět s tou žádostí od samého začátku prakticky nemá a tohle je jen záminka, jak se o trochu déle udržet v západním předpolí Evropy. Vasyla ta bezmoc štve. Stěžuje si mi na prezidenta Kučmu, což byl tehdy v časech před oranžovou revolucí prezident Ukrajiny, že je mnohem chytřejší a obratnější diktátor, než „ten váš běloruský blbeček Lukašenko“: se Západem to umí, a proto je většina Ukrajinců prostě odkázána na „arogantní jednání azylových byrokratů“. Ze srdce soucítím s kamarádem, protože jsem také před chvilkou dostal od vnitra tak zvaný negativ. A zmizelý generál, vyhrožující kágébáci i samotný Lukašenko mi u toho byli, jak se ukázalo, málo platní: úřad mému vyprávění neuvěřil. Popisuji Vasylovi šance svého odvolání (které – mimochodem – nakonec dopadlo dobře a já po třech měsících bez jakýchkoli dodatečných interview azyl opravdu dostal) a od něj se na oplátku dozvídám, že náš společný kolega Mykola se mezitím rozhodl zkusit štěstí v Rakousku. Jedné sychravé podzimní noci se spolu s nějakým Moldavanem vydal na cestu do Českých Budějovic, odkud je prý přes hranice měli převést odvážní čečenští mudžáhedínové.

Pak ale Mykolovy stopy najednou mizí. Měl někomu zavolat, až se dostane do rakouského uprchlického střediska. Ale nezavolal. Což je divné, poněvadž měl v plánu stát se zprostředkovatelem kontaktů mezi zákazníky z českého tábora a kvalitními převaděči. No ale ať už jeho mlčení znamená cokoli, není možné se tím příliš zabývat. Každý uprchlík prostě musí počítat s určitým rizikem. Je to válka a každá válka vyžaduje oběti.

Vzpomínáme s Vasylem i na dalšího souseda z Vyšních Lhot. Bělorus Míša se ocitl v Čechách jaksi nedopatřením. Hodně cestoval a pobýval v Německu, Francii, Holandsku a dalších vyspělých zemích. Už si skoro myslel, že tam zůstane na pořád, ačkoli šlo – samozřejmě – o pobyt zcela mimo zákon. Pak mu ale kamarádi vyprávěli o krásné české zemi, kde mají takové azylové podmínky, že lidé s běloruskými doklady mohou velmi snadno získat ten modrý ženevský pas. Stačí, aby ke svým dokumentům přidali nějakou srdcervoucí historku o pronásledování ze strany světem zavrženého diktátora Lukašenka.

Míšu to zaujalo, byl už trochu přesycen neustálého života na útěku před policisty po celé Evropě, kterou navíc už vnímal jako svůj opravdový domov. A protože je mužem činu, bez zbytečného váhání se vydává na cestu do Prahy (hranice přešel načerno někde v západních Čechách) a pak dál do přijímacího uprchlického střediska Vyšní Lhoty. Tam se představuje jako běloruský politik, který kvůli svým kritickým názorům na tamní režim musel uprchnout. Lukašenkovci zakročili i proti jeho soukromé firmě, jež po nekonečných finančních kontrolách tlaku úřadu podlehla a zkrachovala. Na cestě z Běloruska, když mu agenti diktátora zákeřně odcizili veškeré doklady a peníze, málem přišel o život. Ale díky Bohu i přes četné snahy státní bezpečnosti unikl únoscům a je tady. Teď si trochu odpočine, počká na to, až mu Češi přiznají postavení uprchlíka, a pak by se porozhlédl po Evropě. „Nemusíte spěchat, času máme dost,“ uklidňuje Míša pracovníky odboru azylové a migrační politiky.

Ti ale takových politických činitelů, jako je Míša, už viděli dost a žádný spěch se nechystá. Slibují mu, že později na pořádném rozhovoru bude moci všechno vysvětlit a svou vysokou politickou angažovanost řádně prokázat. To se Míšovi nějak nelíbí.

„Proboha, snad nechtějí naznačit, že mi do jisté míry nedůvěřují?“ znepokojeně se mě vyptává u skromné uprchlické večeře. Uklidňuji ho, seč můžu, i když mám temné tušení, že úředníci nevěří ani mně. Pak ještě novému kamarádovi diktuji do notesu jména největších opozičních politiků, názvy jejich stran a taky pár nejdůležitějších politických událostí z poslední doby, aby při pohovoru své společníky nezklamal. To ještě netušíme, že pohovor s Míšou se nebude konat ani zítra, ani pozítří, ani za měsíc, ani za čtvrtletí.

Stopy mizí

Mne vyslechli již asi druhý týden a přímo ve Vyšních Lhotách (pohovor trval dva dny a musel jsem odpovědět na stovky dotazů a znovu jsem měl – oprávněně, jak později vyšlo najevo – ten divný pocit, že důstojník vnitra mi ani trochu nevěří), Míša se na pohovor chystal dlouho a marně. Během čekání ho původní bojovná nálada pomalu opustila a on zjistil, že ten život azylanta v Čechách není zase až tak sladký, jak mu vyprávěli kamarádi v západní Evropě. A když pak za dosud nevyjasněných okolností zmizel při nějakém bujarém večírku jeho notes s cennými poznámkami ohledně současné politické situace v Bělorusku, rozhodl se Míša k radikálnímu kroku: čekat na český azyl v žádném případě nebude.

Ale co dál? Bělorusko jako náhradní letiště pro nouzové přistání nepřipadá v úvahu. Míša je přesvědčen, že české uprchlické tábory jsou plné agentů běloruské státní bezpečnosti a ti o všech žadatelích informují Minsk. Takže Míšu mohou hned na hranicích zatknout a nadělit mu pět let žaláře za vlastizradu. Což rozhodně není lákavá cesta pro talentovaného a mladého politika na volné noze. Takže zbývá jen jeden směr – na Západ.

Jak se tam ale dostat? Po hořkých Vasylových zkušenostech na výtečně střežené německé hranici se Míšovi moc riskovat nechce. Potřebuje jistotu. A neváhá do té jistoty investovat veškeré životní úspory. Jak ale ta jistota má vypadat? Čečenští anebo kosovo-albánští převáděči (většinou stejní žadatelé o azyl žijící třeba i v sousedním pokoji) poskytují své kvalitní služby za částku dosahující i jednoho tisíce amerických dolarů. Přitom jsou různé varianty. Buď to provádějí samostatně, anebo spolupracují s Čechy. Můžou od vás vzít peníze předem a pak vás jen hodit k hranicím a nechat na pospas osudu. Anebo doprovází klienta až k autu, co čeká na německém území, a dovezou ho přímo ke dveřím policejního pracoviště, kde by měl každý běženec okamžitě požádat německé úřady o politický azyl. A až tam dojde ke konečnému finančnímu vyrovnání, což je považováno za férové převáděčství „na klíč“.

To si právě Míša vybral. Ukrajinští komplicové z mafie napojené na české kriminální podsvětí mu vybrali pas ukradený předtím nějakému Slovákovi. Pomoci žehličky a vysoušeče vlasů pak komplicové nejprve oddělili speciální film chránící stránku pasu s osobními údaji a fotkou, pak vyměnili fotografie a znovu ten film pečlivě a opatrně vrátili na místo. A rázem se z běloruského chlapce Míši stal jistý nejmenovaný občan Slovenské republiky pobývající v Čechách, který teď má namířeno do Polska. Protože kamarádi rozhodli, že bude rozumnější vpadnout do Německa nikoli přes českou, ale přes polskou hranici. Razítko hraniční stráže určitě falešnému dokumentu neuškodí, spíš mu dodá na důvěryhodnosti.

Za pár dnů se Míša ozývá na Mykolův mobilní telefon z Polska: Vyšlo to! Čeští a polští pohraničníci si ničeho podezřelého nevšimli. A náš kolega teď sedí v polském baru a popíjí koktejly se starou kamarádkou z Petrohradu. Nicméně pak se celá operace zhroutila, což jsme se dozvěděli až s velkým zpožděním. Míša se nám ozval až za několik měsíců. Vyšlo najevo, že v průběhu pasové kontroly na polsko-německých hranicích věnoval někdo z pohraničníků zfalšovanému slovenskému pasu nadměrnou pozornost. Míša alias rodák z Bratislavy, jenž neuměl ani slovo slovensky, putoval do polské cely předběžného zadržení. Dál pro mne jeho stopy mizí někde ve střední Evropě. Ve vězení prý moc času nestrávil, a pak se zase vrátil do Čech, stejně jako znovu nalezený a všudypřítomný Mykola. Při tvrdohlavosti těchto dobrodruhů nelze vyloučit ani tu variantu, že by už mohli dokonce dostat v Čechách konečně ten vysněný azyl. Ale že by opravdu za peníze?

Že by se Marx mýlil?

Když už jsme u toho… Poněvadž jsem byl také žadatelem o azyl, musím říct, že mi nikdo a nikdy možnost „koupit si“ kladné vyřízení žádosti nenabídl ani nenaznačil. Zvěsti o tom však mezi uprchlíky kolovaly a kolují pořád. Nelze se divit. To azylové „zboží“ je tak lákavé, že se člověk neubrání snu o tom, že někde přece musí být „prodejna“, kde by si ho mohl koupit. Tím spíš, že život uprchlíka by se po takovém „nákupu“ rázem a zásadně změnil. Azyl totiž automaticky znamená i povolení k trvalému pobytu a k tomu skoro stejná práva a povinnosti, jako má český občan. Azyl také znamená již zmíněný modrý ženevský pas, se kterým může emigrant cestovat kamkoli za stejných podmínek jako Češi. Azyl znamená i vládní pomoc při hledání bytu. Navíc má azylant určité přednosti a výsady, pokud požádá o občanství ČR. No to přece už Míšovi nebo Mykolovi stojí za nějakou tu investici! Ale že by někdo z úředníků ministerstva vnitra anebo soudců následně vyřizujících tisíce opravných žalob od těch, co nepochodili v první instanci – že by někdo z těchto vážených a dobře státem placených lidí přijal od našich známých úplatek? To sotva… Jednak azylové řízení není silnice, kde každý nepoctivý pracovník dopravní policie může sem tam vybírat pokuty mimo státní pokladnu. Tady by to bylo složitější a snadněji odhalitelné. Navíc, jak už jsem řekl, od samého začátku přidělování azylu v České republice, tj. během posledních 15 let, bylo českými úřady přiznáno postavení uprchlíka jen zhruba 2500 osobám různých národností. V poslední době uspěje zhruba sto lidí ročně – necelá dvě procenta žadatelů. Kapka v moři.

Takže je to v pořádku a z azylového procesu žádná korupce nekouká? Zatím to stoprocentně nevím. Protože mám ústní výpověď svědka, který tvrdí, že před několika lety často komunikoval s rodinou azylantů z Rumunska. A ta rodina se mu svěřila se svým rodinným tajemstvím. Prý dostala azyl za 3 tisíce dolarů. A tak jsem začal tu rodinu hledat. Znal jsem totiž jenom křestní jméno jednoho z jejích členů. Můj svědek, jakmile se dozvěděl, že mám v úmyslu tato fakta zveřejnit, nejenže odmítl svou výpověď zopakovat do mikrofonu, ale vůbec se mnou přestal komunikovat. Pátral jsem tedy na vlastní pěst, ale ty lidi jsem neobjevil. Ani brněnského právníka, který měl podle prvního svědectví všechno kolem udělení azylu rumunské rodině zařídit. Pokusil jsem se také kontaktovat pracovníky pražských nevládních organizací zabývajících se problematikou uprchlíků. Můj svědek totiž naznačoval, že právě na půdě jedné z takových organizací se představitel šťastné rumunské rodiny se svým budoucím „spasitelem“ seznámil. Ale ani z této stopy nic nebylo.

Po všech těch nezdarech jsem začal přemýšlet: Je možné, že ten můj svědek jenom tak nezávazně a nezodpovědně lhal? A že se Karel Marx přece jen mýlil a na světě jsou určité ekonomické případy, kdy nabídka i přes vysokou poptávku nevzniká? To snad není možné! Takové „služby“ se určitě poskytují, jenomže jejich provozovatelé jsou mnohem chytřejší a rafinovanější. A je možné, že se s tím vůbec netají.

Náhodou jsem včera koupil čerstvé číslo ruskojazyčných novin Pražský expres. Jsou tam samé inzeráty. Čtu: „Azyl. Jak a co správně říct během pohovoru… Dostali jste negativní odpověď? Nevadí, pozitivně vyřešíme Váš problém u soudu… Česká firma pomůže s řešením složitých azylových situací…“ To je krása! Takže pátrání ještě neskončilo. Dnes ráno jsem na jednu takovou hodnou firmu zavolal, řekli mi, že mám příští měsíc zavolat znovu a pak už mne objednají a budou na mne netrpělivě čekat v Praze.

Případ zmizelého generála

Policejní vyšetřovatel generálmajor

Jurij Zacharenko

(54) byl ministrem vnitra Běloruska v letech 1994 až 1995. Pak byl kvůli zásadnímu nesouhlasu s počínajícím diktátorským režimem Alexandra Lukašenka odvolán z funkce a obviněn z korupce (obvinění však nikdy nebylo oficiálně vzneseno a nikdy se nepotvrdilo). Zacharenko odmítl Lukašenkovy nabídky vzít si nějaký velvyslanecký post a odešel do řad opozice. Byl bezpečnostním expertem a členem vedení Sjednocené občanské strany. V roce 1999 založil a organizoval Svaz důstojníků, jenž chtěl sjednotit opozičně naladěné bývalé pracovníky ozbrojených složek. Režim bral zřejmě jeho činnost velice vážně. 7. května 1999 večer zmizel generál beze stop; od té doby se objevila spousta svědectví a nepřímých důkazů, že byl unesen skupinou vojáků ze speciálního oddílu rychlého nasazení SONR ministerstva vnitra a popraven. Tělo nebylo nikdy nalezeno. Z organizace této i dalších politických vražd jsou podezřelí nejvyšší úředníci Lukašenkova režimu – šéf prezidentského úřadu

Viktor Šeiman

, bývalý ministr vnitra

Jurij Sivakov

, dnešní hlava tohoto rezortu

Vladimír Naumov

a velitel SORN

Dmitrij Pavljučenko

. Spojené státy a Evropská unie požadují, aby tyto osoby stanuly před nezávislým vyšetřovacím týmem. Lukašenko to však odmítá. Rodina generála Zacharenka – manželka, dvě dcery a vnuk – dostala v roce 2000 azyl v Německu.

Tento text vyšel díky laskavé podpoře OSF Praha.

(Pravé jméno autora má redakce k dispozici.)