Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Rozhovory

Gross si potřebuje odpočinout

Fotografie: Oto Novotný. Foto Ludvík Hradilek • Autor: Respekt
Fotografie: Oto Novotný. Foto Ludvík Hradilek • Autor: Respekt

Oto Novotný

(1958) je od podzimu loňského roku nejbližším poradcem Stanislava Grosse. Výrazně se podílel na modernizaci programu ČSSD. V první polovině 90. let byl i poradcem Miloše Zemana, který jej ale brzy zařadil mezi své nepřátele. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a před příchodem ke Grossovi pracoval jako analytik sociologických výzkumů společnosti STEM/MARK.

Proč si Stanislav Gross vybral za premiéra Jiřího Paroubka?

Ve vedení strany existovala už dlouho dohoda, že kandidáty bude několik osob a že budou oslovovány v určitém pořadí: Kohout, Sobotka a Paroubek. Paroubek to vzal.

Jaké má podle vás přednosti?

Je to politik, který od samého začátku zastával poměrně vysoké a zodpovědné funkce a získal mnoho zkušeností. Má poměrně stabilní politické názory a politickou orientaci uvnitř strany. Umí se přizpůsobit momentální situaci, nikdy nezastával nějaký politický názor či směr extremistickým, dogmatickým způsobem. Vnímá, kam se vyvíjejí nálady uvnitř strany, a tomu přizpůsobuje svou programovou orientaci.

To nezní příliš nadějně. Co když bude řídit zemi podle nálad straníků?

On není oportunista, jen nadstandardně přemýšlí o programových otázkách, dokonce se snaží motivovat ostatní straníky, aby přemýšleli o směřování strany. Celkově je to nadstandardní politik, a pokud se o něm uvažovalo jako o kandidátovi na premiéra, tak se uvažovalo správně.

Žádná negativa?

Nedokáže si získávat sympatie širšího publika. Má v sobě nějaký handicap. Podléhá náladám. A pak je tam jakási arogance, dává najevo, že mu druhá strana nesedí, přehlíží druhého člověka. Není to však úmyslná arogance. Lidé v něm vidí zkostnatělého státního úředníka, ale ve skutečnosti takový není.

Takže je i váš kandidát?

Já bych dal třeba přednost člověku, na němž jsou na první pohled patrné ostřejší kontury reformního sociálního demokrata, který reflektuje potřeby modernizace strany. To je za uvedených okolností Sobotka.

Byl to útok proti ČSSD

Proč vlastně Sobotka odmítl premiérský post?

Vyhodnotil si celou situaci tak, že ještě nenazrála doba, aby sehrál plnohodnotnou roli. Je to přece jen poměrně riskantní záležitost, vstoupit do rozjetého vlaku, který má za sebou několik bouraček, a nemít moc času prokázat schopnosti. Kdyby šlo o čtyřleté období, rozhodl by se podle mě jinak, protože pak by mohl komplexně rozvinout strategii, kterou by mohl kontrolovat od samého začátku.

Hovoří se o tom, že Paroubek bude jen Grossova loutka.

Ne, je osoba stojící poměrně samostatně v politickém spektru a těžko se dá nějakým způsobem zmanipulovat. Podle mne se Gross ani nebude pokoušet ho ovládat. Vztahy mezi nimi jsou chladně profesionální.

Nehrozí tedy spíš naopak, že Paroubek bude mít ambici sestřelit Grosse z funkce předsedy ČSSD?

Ta ambice je naprosto legitimní. Koneckonců se už o to pokoušel v roce 1993. Pokud se ukáže jako úspěšný premiér, pokud se vláda stane viditelným faktorem volebního úspěchu v roce 2006, bude to pochopitelně především zásluhou Paroubka a pak nemusí být v boji o nového předsedu strany na příštím sjezdu neúspěšný.

Nemůže tedy už teď mezi Grossem a Paroubkem dojít k nějakému pnutí?

Oba jsou členy nejvyššího vedení strany a myslím si, že tam bude poměrně dobrá dělba práce.

Jaké budou priority Paroubkovy vlády?

Řeknu ty nejdůležitější: podpora přijetí ústavy pro Evropu, daňová reforma, stabilizace zdravotnictví, konsensus ohledně podoby důchodové reformy a státní rozpočet s tendencí zmenšování státního dluhu. Byl bych rád, kdyby vláda schválila program hospodářské strategie do roku 2013. Je to velmi sofistikovaný, propracovaný dokument, který vede republiku na cestu modernizace a prosperity v souladu se strategií EU.

V čem je koaliční dohoda z minulého týdne jiná než ta předešlá, kterou Stanislav Gross poměrně hystericky odmítl?

Změnila se hlavně v tom, že lidová strana přistoupila na požadavek ČSSD, aby ve vládě nebyli vrcholní straničtí politici. To bylo vyhodnoceno jako snaha domluvit se. Především Stanislav Gross už chtěl vše ukončit, tak se přistoupilo na vstřícný krok, který totálně změnil psychologii vyjednávání, psychologii ve straně atd.

Váš šéf to ale považoval za „zbytečnou lidoveckou šaškárnu“.

Lidovci situaci vyřešili šalamounským způsobem, když se zbavili funkcí, aby zůstali ministry. Je pravda, že nedošlo k výraznému posunu oproti původní dohodě, ale změnila se atmosféra a v takto vyhrocených chvílích to může sehrát roli katalyzátoru.

Když hovoříte o atmosféře, mohl byste trochu popsat, jak se proměňovala během těch uplynulých týdnů z vašeho pohledu?

Byla to velmi těžká situace, která vyžadovala mobilizaci veškerého umu, energie a prostředků, aby se našlo řešení, které by bylo v zájmu této země i v zájmu strany. Myslím, že se nakonec to optimální řešení našlo. Našla se taky potřebná politická stabilita, takže se ČSSD může věnovat v klidu vládní misi a začít se připravovat na volby v roce 2006.

A pokud jde o Grosse?

I tady se našlo optimální řešení, když se ukázalo, že dokáže nadřadit zájmy země, vlády i strany nad své osobní zájmy.

Ale trvalo mu to hodně dlouho, navíc se k tomu odhodlal, až když zjistil, že téměř už není cesta, jak se udržet u moci.

To, co se vnějšímu pozorovateli nabízí jako snadno uchopitelné řešení, zevnitř tak jednoduché není, a troufám si říct, že by to nebylo jednoduché v žádné straně. Atmosféra byla nabita emocemi. Většina členů strany to chápala jako otázku své cti. Každá strana se v takových mezních krizových situacích uzavře sama do sebe, semkne se proti vnějšímu okolí. Tam se těžko hledá cesta k nějakému řešení, ke kterému rychle dospívá chladnokrevně uvažující analytik.

Neměla by to tak silná strana zvládnout? Kdo jiný?

Sám pro sebe jsem si chladnokrevně vyhodnotil situaci tak, že Grossův problém byl do značné míry zástupný, že se útočilo nejen proti Grossovi, ale také proti ČSSD jako takové. A v tomto případě se na to straníci nemohli dívat jinak.

Gross bezesporu udělal chybu a byl příčinou krize v tom, že jako vrcholový politik neměl vypořádané majetkové poměry rodiny. Osobně se domnívám, že manželka premiéra by neměla podnikat, ve vyspělé demokracii to není v souladu s obecnou morálkou, jakkoli nejde o porušení zákona. Tlak veřejnosti, médií a jiných stran byl v tomto směru zcela legitimní. Ale domnívám se, že byl často jen zdánlivě motivován morálními motivy.

Kdo by měl za útokem podle vás stát?

Ve skutečnosti se spojily do jednoho proudu kritiky různé zájmy, které měly za úkol prostřednictvím Grosse podkopat důvěryhodnost ČSSD. Byly tu jistě ekonomické zájmy, které souvisely s privatizací některých komplexů – lesy, doly, někteří aktéři demonstrativně ukazovali, že ČSSD nedovolí, aby u toho byla. Jeden pramen kritiky vyvěral i zevnitř strany od lidí, kteří se nechtěli smířit s tím, že se ČSSD ubírá reformní cestou, kterou naznačil Gross. Také tu byl zájem přirozeně opoziční, mám zprávy o tom, že ODS vyhodnotila úsilí sociální demokracie o vnitřní reformu jako rizikový faktor pro volby v roce 2006. Zvláště když se začalo hovořit o daňových reformách.

Není těch vlivů až moc?

Ještě jsou tu další – část médií se naprosto nepokrytě připojila k misi ODS podkopat důvěryhodnost ČSSD a zastavit a zpochybnit reformní proud.

Vše to zní nekonkrétně. Kdo například?

Velmi neblahou roli sehrála MF Dnes, někteří lidé, co píší do Lidových novin. Kritika médií měla brutální kampaňovitý charakter, byla tu tendence nikoli vyhodnocovat fakta, analyzovat je, ale spíš přidávat polopravdy, vyslovené lži atd. a situaci vyhrocovat proti ČSSD a Grossovi v míře, která zdaleka neodpovídala významu samotného faktu a původní situace. Nepolemizuji s kritiky, kteří upozorňovali na skutečný problém, ale s těmi, co ho zneužívali.

Není to ale jen přecitlivělý přístup k oprávněné kritice?

Není a dám příklad. ODS plameně kritizovala Grosse, ale na druhé straně odmítá zákon o majetkových přiznáních či o střetu zájmů. Je směšné, když společnost klade tak vysoké morální laťky na jednoho člověka, který se de facto nedopustil trestného činu, a na druhé straně se ostentativně zesměšňují pokusy nastolit systémová opatření, která brání skutečným reálným podvodům a morálním prohřeškům.

Vy jste neměl chuť říct Stanislavu Grossovi, že udělal velkou chybu a má odejít?

Když jsem si takto pro sebe vyhodnocoval celou tu situaci a analyzoval kritiky, tak mi to upřímně řečeno komplikovalo činnost poradce. Abych dospíval k laciným závěrům typu: Stanislave, sbal si svých pět švestek na úřadu vlády, a ukaž národu, jaká jsi morální hvězda, když uděláš ten krok, který se na tobě požaduje.

Dodnes nejsem přesvědčen o tom, že forma morálního tlaku, který trval tři měsíce 24 hodin denně, se dá vysvětlit tak, že veřejnost zvítězila nad v podstatě zkorumpovanou politikou. Není to tak, ačkoli jednotlivým aktérům na straně kritiky neupírám legitimní právo k této kritice a kladení morálních požadavků. Jen mezi kritiky diferencuji.

Komunisty bychom uvládli

Když jsme spolu mluvili asi před měsícem, říkal jste, že byste odešel od Grosse, kdyby spolupracoval s komunisty. Jeho žádost o podporu během hlasování o nedůvěře vám nevadila?

Pro mě byla nejtěžší chvíle, kdy se komunisté nepřidali k návrhu na vyslovení nedůvěry vládě a média spustila povyk o novém únoru. Řada i mých nejbližších spolupracovníků v ČSSD propadla panice, chtěli se na vše vykašlat, opustit vládu.

Co jste navrhoval vy?

Moje stanovisko bylo: Pojďme bojovat, nevzdávejme to. Buďto Stanislav odejde do Lidového domu a bude se věnovat budování strany, a my obnovíme koaliční půdorys, nebo zvažme veškerá rizika a pojďme do menšinové vlády bojovat o přežití. To byla velmi těžká varianta.

A komunisté nevadili?

Komunisty i jejich motivace znám dobře. ČSSD nemůže za to, že ji v takto krizové vypjaté situaci dají komunisté z vlastního zájmu podporu.

Ale vždyť byste byli v jejich moci.

Podle mě tato varianta nabízela šanci na náš úspěch. Za předpokladu, že zpevníme náš levý bok, dáme jednoznačně veřejnosti najevo, že se nenecháme komunisty vydírat personálně ani programově. V tu chvíli jsem to bral jako otázku spíš manažerskou než politickou. Byl zde logický předpoklad, že by bývalí koaliční partneři nehlasovali proti nám v řadě zákonů, na nichž s námi pracovali. Zbytkem volebního období by se při umném manévrování dalo úspěšně projít.

Proč jste tedy do menšinové vlády nešli?

Byl tam ještě druhý rizikový faktor – Václav Klaus. Nikoli jako instituce prezidenta, ústava mu nedává příliš možností manévrovat, ale mohl by se obrátit v této komplikované situaci na veřejnost. A my jsme nemohli podceňovat možnost, že by nemalá část veřejnosti vyšla do ulic zabraňovat „únoru“.

Proč by to dělal? A poslechl by ho někdo?

Rozhodně to byl nebezpečný prvek. Dalším rizikovým faktorem byla média, která byla proti nám a Stanislava Grosse prezentovala jako neústupného politika.

Vy jste radil premiérovi, aby šel do menšinové vlády?

Neodrazoval jsem jej od toho, jen jsem upozorňoval na to, že mnohem ideálnější varianta jak pro zemi, tak pro něho je obnovit koaliční jednání i za cenu, že opustí funkci. Jsem rád, že si tento typ rozvažování o situaci nakonec svou cestu v ČSSD našel.

Co s Grossem



Co teď bude se Stanislavem Grossem?

V tuto chvíli mu prospěje, když odejde z nejvyššího vrcholu politiky. Potřebuje načerpat novou energii, sílu, zkušenosti, získat jistý odstup, vyhodnotit situaci, roli, jak postupoval atd. Měl by se věnovat tomu, k čemu se zavázal na sjezdu – pokračovat v reformách strany a připravovat ji do voleb. Zároveň by měl dobře komunikovat a spolupracovat s novým premiérem a dokončit podíl ČSSD na vládní misi.

Bude ještě lákadlem pro někoho mimo stranu?

V této chvíli nepatří k předním kandidátům na volebního lídra. Bude jím možná někdo jiný, ale on nebude upozaděn, povede stranu do voleb jako předseda. Má k tomu plnou legitimitu, a bude ji mít stále větší, až veřejnost bude s odstupem hodnotit krizovou situaci a dokáže ocenit i pozitivní kroky, které udělal.

Co například?

Dokázal vyhrát sjezd a dal jednoznačně najevo, že chce stranu modernizovat, hledat si spojence jak v programových otázkách, tak ve vedení strany. A udělal pro to, co mohl, ačkoli byl pod silným tlakem. V řadě mediálních soubojů se svým rivalem Topolánkem dokázal, že je schopen mu konkurovat, a obstál nadmíru dobře. Takže Gross nekončí jako politik, čerpá sílu, vyhodnocuje, zvažuje budoucnost, získává nové zkušenosti. Poté co udělal rozhodující krok a nadřadil zájmy této země a vlády nad svůj osobní zájem, zachoval si jistou morální integritu, která ho opravňuje k tomu, aby se mohl jednou vrátit na vrchol politiky. Tu šanci by měl dostat.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 17/2005 pod titulkem Gross si potřebuje odpočinout