Ti první zápasí šedesát let po konci války za vlastní dějinnou paměť. Druzí to vnímají jako projev nevděku vůči osvoboditelům.
Jedna ulice ve Varšavě má nést jméno generála Dudajeva. Jiná ulice v Moskvě zase jméno generála Muravjova. Co je na tom divného? Zdánlivě nic. Ale Dudajev je v Moskvě považován za někdejšího lídra čečenských teroristů a Muravjov zase ve Varšavě za muže, který zdecimoval polské povstání před sto čtyřiceti lety. To vše se děje patnáct let po konci studené války a šedesát let po konci poslední války světové.
Zatímco se Moskva chystá na oslavy, ve střední Evropě se ruská interpretace těchto událostí setkává se stále větším odporem. Svoji účast již odmítli zástupci Estonska a Litvy, omluvil se i ukrajinský Viktor Juščenko. Také v Polsku trvá oživená debata na téma, zda má na slavnost do Moskvy dorazit prezident Kwaśniewski. V posledních měsících jsme svědky výrazného zostření polsko-ruských vztahů, jehož příčinou jsou nejen současné politické zájmy, ale i krajně odlišné pohledy na společnou minulost obou států.
Hřešit proti dějinám
Podle historika Tomasze Merty je pro Rusy vítězství ve 2. světové válce základním zdrojem identity a národní hrdosti. Na druhé straně se Poláci nedokáží smířit s tím, že tato vize konfliktu dobra (spojenci) se zlem (nacisté) zapomíná na osud zemi střední Evropy, na jejímž utrpení se oba totalitní režimy…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
