Ozdobou letošního festivalu bude cyklus hraných filmů z Gruzie a Ázerbájdžánu.
Tvůrčí energie a peníze jdou málokde na světě ruku v ruce. Umění nevynáší, a už vůbec ne v zemích, kterými přešla válka, revoluce či diktatura. Přesně tak je na tom kavkazská oblast zahrnující Gruzii, Ázerbájdžán a Arménii. Uměním tu nikdo nepohrdá, chápe se jako poslání a způsob, jak si zachovat národní i osobní identitu, a zdejší filmaři jsou kultivovaní profesionálové, kteří mají co říci. Jenže celý region dnes doutná napětím a živoří v bídě. I prozápadní Gruzie, která má slušnou šanci nabrat dech, se nachází v zoufalém stavu. Nezaměstnanost dosahuje šedesáti procent, infrastruktura je zpustlá a korupce nezvladatelná. Přitom Gruzie byla od šedesátých let malou filmovou velmocí. Diváci i světová kritika oceňovali na filmech režisérů Šengelaia, Danelii, Abuladzeho vitální spojení politiky, poezie a originální výtvarné koncepce. Po pádu Sovětského svazu se ale studiový systém zhroutil a v diaspoře se gruzínským klasikům tolik nedaří.
V devadesátých letech se naštěstí v regionu probudila nová generace režisérů schopných pracovat v polních podmínkách. Jsou úplně jiní než ti ze sovětské éry. Jejich Kavkaz, to není sladká Gruzie vína, sborových zpěvů a výšivek. Jsou to obrazy rozvráceného a chaotického života v setrvalé válečné hrozbě. Režiséři v nich hledají odpověď na znepokojivé otázky: Jak se může stát, že moderní člověk dobrovolně střílí ze samopalu po svých bližních?…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
