Václav Černý prošel většinou zlomových okamžiků minulého století. Protektorátem počínaje a normalizací konče. Jen málokdo se s tím vyrovnával tak úctyhodně jako on. V sobotu by oslavil sto let.
Skutečnost, že patřil k vrstevníkům nedávno oslavených průkopníků divadelní avantgardy E. F. Buriana a Jana Wericha, může zarazit. Skoro se zdá, jako by byl zjevem zároveň mnohem starším i mnohem mladším. Jako by ani nebyl spojen s žádnou uzavřenou érou, ale v každé jen sehrával nadčasovou roli vyhraněné individuality, která své prostředí všestranně přesahuje.
Důvěrník Beneše
Jako vědec Václav Černý vynikl jedinečným nadáním zobecnit jednotlivá zjištění a vytvořit z nich velký obraz dobového myšlení, cítění i vnímání. Na univerzitě vedl katedru komparatistiky, tedy srovnávacích studií literatur celého světa. Literaturu ovšem vnímal v nejširších souvislostech. Během okupace náležel k vůdčím duchům domácího odboje, po válce ostře polemizoval se stalinisty, a když se chopili moci, patřil k posledním důvěrníkům Edvarda Beneše. Byl prototypem vysoce angažované veřejné osobnosti, která odmítá sloužit politice a důsledně setrvává na pozici vzdělance a kritika. Jenže právě v literatuře se mu jasně a přesně zrcadlilo to nejpodstatnější z lidských dějin i současného dění.
Ač se komunisté snažili Václava Černého všemi způsoby umlčet – vyhodili jej z Filozofické fakulty,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
