Když jsem šel v pátek zasněženou vsí na zastávku autobusu do města, minul mne průvod rozjařených maškar. Jako ctitel tradic bych měl jásat, jak živě se nové generace hlásí k starým zvykům, ale spíš mě rozladilo, že si na ně vzpomněly tak pozdě. V březnu by už mělo být na dohled jaro, nikoli začátek půstu.
Maškarám to nicméně na sněhu slušelo. Měl jsem je před očima ještě o dvacet minut později, když jsem v Praze přestupoval na metro, jenže v podzemní hale mě na stánku květináře již vítaly pomlázky s pestrými fábory a mísy malovaných vajec. Neslyšně jsem zaúpěl. Do Velikonoc je přece ještě daleko! Ze starých zvyků jako by se stávala nová povyražení, která na člověka společnými silami útočí tak prudce, že se ani nestihne postit, aby se trochu usebral. Nutno ovšem dodat, že letos nasněžilo opravdu opožděně. Kdyby u nás na vsi proběhl masopust v první půli února, jak velí kalendář, odehrál by se v kulisách téměř předjarních, ale takto se trefil do správné nálady.
Z přírodních cyklů se vytrácí spolehlivost. A nejen z nich. V devadesátých letech veřejnost vypozorovala, že v nově zavedeném demokratickém systému nastávají nejvážnější politické krize vždy v čase adventním, kdy ubývá světlo a vzrůstá stísněnost. Loni před svátky však panoval relativní klid a vláda se začala otřásat teprve někdy na Hromnice, když už se krátí zima a prodlužují dny. Zatímco před zimním slunovratem se hlubiny lidských duší chvějí prastarou nejistotou, zda se propad do tmy a mrazu vůbec…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
