Smlouva o ústavě pro Evropu je často prezentována jako dokument přinášející zásadní změny v právním uspořádání Unie. Bylo by ale omylem přičítat tomuto dokumentu nějakou radikální změnu soudobého režimu.
Všechny nedostatky stejně jako přednosti „evropské ústavy“ jsou odrazem vývoje pěti desetiletí evropské integrace.
Není ústava jako ústava
Čteme-li pozorně ústavu, zjistíme, že je ve zcela převažující části jen shrnutím složitého komplexu stávajících smluv. Ústava sama je ostatně též mezinárodní smlouvou. Kritika, že evropská ústava je velmi složitý a nepřehledný dokument, občas dokonce obsahující rozpory, je pravdivá. Odmítat evropskou ústavu jen proto je však naprostým nepochopením stávající situace. Jakkoli lze totiž ústavu v tomto aspektu kritizovat, je nutno také poctivě říci, že je dokumentem jednodušším a přehlednějším, než je stávající situace: samotné texty existujících mezinárodních smluv, které má ústava nahradit, jsou téměř čtyřikrát delší.
Komplikovanost ústavy je dána tím, že ve skutečnosti nejde o ústavu ve vnitrostátním smyslu toho slova, ale je naopak shrnutím a nahrazením existujících smluv. Evropská ústava proto obsahuje nejen věci typické pro ústavu (základní organizační otázky v části prvé a lidská práva v části druhé), ale také věci, na něž nejsme ve vnitrostátním ústavním diskursu zvyklí (v ústavě zejména část třetí, popisující…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
