Gerhard Schröder mohl vejít do dějin jako kancléř-reformátor, a stanout tak po boku těch svých předchůdců, jejichž éru lze též shrnout jedním vznosným slovem. Příkladem je samozřejmě Helmut Kohl, kancléř-sjednotitel. Schröderova reformní hra byla navzdory všem polovičatostem slibně rozjetá a získala na obrátkách v poslední době, poté co se mu před Vánocemi podařilo získat podporu pravicové opozice pro projekt poměrně zásadní přestavby daňové soustavy a trhu práce. Jenže škrtat státní výdaje, omezovat, šetřit, vystavovat vše konkurenci, to jsou přístupy, v nichž německá sociální demokracie navzdory všem řečem o své modernitě spatřovala útok na společenské jistoty. A když ani veřejnost neprojeví pochopení – přestože každý Němec po mnohaleté masáži statistikami o neudržitelnosti sociálních výhod už dávno musel vědět, že nic než utahovat opasky a spoléhat se na sebe nezbývá –, dá se vskutku asi jen říct sbohem.
Tlak by ustál, kdyby…
Schröder minulý pátek oznámil, že zůstane kancléřem, ale šéfovat sociální demokracii už nechce. Už dávno věděl, že ho stranická základna nemá ráda a považuje ho za zrádce solidarity a sociální spravedlnosti. Dobře známou skutečností mu bylo, že se také členská základna SPD menší, z necelého milionu v roce 1990 se ztenčila na nynějších 650 tisíc straníků. Ale nic z toho Schröderovi vaz nezlomilo. Kdyby jej obyvatelé Německa v jeho úsilí podrželi, mohl by tlak ustát. Jenže SPD by dnes dal svůj hlas teprve…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
