Jak žít načerno v New Yorku

Zuzana konečně prochází přepážkou od imigračního úředníka. Usmívá se. Takže jsme tady. Je začátek srpna 2002, dvě hodiny v noci, teplo jako v sauně a my stojíme před letištní halou v New Jersey, připraveni začít svůj americký příběh.

Kde je Giselle

Kde ale dneska budeme spát, nevíme. Nakonec po krátké poradě odjíždíme firemní dodávkou k blízkému motelu EconoLodge. Dvoulůžkový pokoj za osmdesát dolarů. „Odkud jste? Podle jména si budeme blízcí. Já jsem z Polska,“ říká recepční. Parkoviště uprostřed dvojpatrového motelu je zaplněno hranatými auty, ani jedno z nich není kratší než čtyři metry. A americká je i naše první ložnice: velká pérovací postel, televize, telefon, tisíce bílých ručníků a v nočním stolku bible.

Heslo druhého dne je jasné: New York! Nemůžeme si dovolit ukrojit dalších osmdesát dolarů z našeho pětisetdolarového rozpočtu za další noc. Takže zpět na letiště a autobus správným směrem. Po slabé hodince vjíždíme do Lincolnova tunelu a najednou je to tu. Žluté taxíky, tisíce aut, vysoké domy a miliony lidí. Stojíme na autobusovém nádraží Penn Station. Slunce taví asfalt. Hledáme úschovnu zavazadel. Marně. „Po jedenáctém září nic takového v New Yorku nenajdete. Zavazadla si dejte do hotelu,“ sděluje nám paní za neprůstřelným sklem. Leje z nás pot a vyrážíme metrem do Harlemu, kde se má kolem stopětadvacáté ulice a Lenox Avenue pohybovat…