Při bližším ohledání se stává všednost nevšední záhadou. Málokdo si zřejmě klade otázku, proč se vlastně milujeme, respektive proč podstupujeme tak bláznivý podnik za účelem tvorby potomstva. Proč nejsme všichni ženy, na které to prostě jednou za čas přijde (třeba na jaře) a otěhotní. Existuje nějaký racionální důvod (a on existuje), proč se živá hmota naučila sexuálnímu rozmnožování? Jedna ze zásadních teorií, která sexuální chování vysvětluje, je založena na tom, že smícháním matčiných a otcových genů zmírníme účinek špatných mutací a naopak neuškodíme těm dobrým. Kdybychom se rozmnožovali bez sexu, špatné mutace by si nesli ještě naši prapravnuci. Sebastian Bonhoeffer ze Švýcarska ale v nejnovějším čísle respektovaného časopisu Science naznačil, že tak tomu nemusí vždycky být. Autor zpochybňuje základní předpoklad, že sex přináší genetickou pestrost, která nám umožňuje se vypořádat s kdovíjakou potvorou (například virem). Bonhoeffer říká: „Za prvé, sexuální reprodukce nezvyšuje vždy genetickou pestrost. Za druhé, není vůbec jasné, že se lépe přizpůsobíme okolnostem (potvorám), pakliže budeme geneticky pestřejší. Za třetí, je docela možné, že smícháním matčiných a otcových genů přijdeme právě o ty mutace, které by nám pomohly, až budeme v nějaké hodně svízelné životní situaci a budeme potřebovat otcův ostrovtip, který zdědil náš bratr.“ Bonhoeffer založil své pokusy na viru HIV, který má ve svém tělíčku také „mateřské a otcovské“ geny, jež je…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
