Britská historie i politický systém si vydobyly zasloužený obdiv, britské pojetí životních radostí však tradičně vyvolává spíš rozpaky. Ještě v 19. století se milovníci vyzrálých francouzských koňaků podivovali, proč se skotská whisky udí, když se destiláty, jak známo, nekazí. Nebo golf. V Evropě snad každý v dětství cvrnkal kuličky, ale proč to dělat ve zralém věku luxusními holemi na desítkách hektarů nákladně udržované umělé krajiny? Jako by se tradiční britská povyražení už ze zásady vzpírala snadnému pochopení, aby nikoho dostatečně nezušlechtěného nenapadlo je napodobovat. Gentleman si tak může naprosto demokraticky udržovat náležitý odstup – stačí se věnovat zálibám, při nichž by si normální lidé připadali jako cvoci. A kdo se přitom vydrží tvářit, že ho to baví, zjistí třeba nakonec, že na nich něco je.
Pro kontinentálce není příliš pochopitelný ani rozruch kolem zákona o zákazu honu na lišku, který britský parlament schválil pomocí nouzové procedury minulý čtvrtek. Nedovedu si dost dobře představit nikoho ze svých známých, natož přátel, jak vyšňořen v loveckém kabátku cválá s kavalkádou snobů kdesi po lesích a pobízí rozzuřené psy, aby rozsápali plaché zvíře, které až dosud nemělo s lepší společností vůbec nic společného. Spíš bych ve svém okolí našel obhájce liščích práv, jenže ani s nimi bych se asi nedokázal plně ztotožnit. Hon na lišku je pochybná zábava, předpokládá ovšem, že se její milovníci dokážou o lišky taky trochu postarat. Z…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 45 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
