Zemře-li nositel Nobelovy ceny míru, uvažuje se o tom, co jeho odkaz zanechal světu. V případě Jásira Arafáta je ale vše jinak: uvažuje se především o tom, jaký bude svět bez něho.
Arafát se narodil 24. srpna 1929 – podle vlastních údajů v Jeruzalémě, podle údajů Palestinské autonomie v Gaze, podle seriózních světových zdrojů v Káhiře. Jisté je, že v Egyptě vystudoval stavební inženýrství, pašoval odtud zbraně pro boj proti britské správě i Židům a v egyptské armádě působil coby expert na výbušniny za suezské krize. Poté podnikal ve stavebnictví v Kuvajtu, kde se seznámil s Abú Džihádem a vznikla idea národně osvobozeneckého boje Palestinců. Před čtyřiceti lety pak v Jordánskem spravovaném východním Jeruzalémě založil organizaci Fatah, jádro Organizace pro osvobození Palestiny. Jenže praxe měla mnohem blíže k terorismu a ten také postupem času převládl, přičemž směřoval jak proti izraelským civilistům, tak proti hostitelskému Jordánsku.
Důsledkem bylo vypuzení Fatahu do Libanonu. Tam se hnutí opět zapojilo do místní občanské války. Teprve po tažení v roce 1982, kdy Izrael obsadil i Bejrút, se Arafát a jeho 12 tisíc následovníků stáhli do vzdáleného Tuniska. Svůj zápas řídil i odtamtud a dovedl ho koncem roku 1987 až k první intifádě ve Svaté zemi. Západ ji vnímal jako boj Davida s Goliášem a jeho sympatie byly na straně Palestinců, používajících většinou kameny a nože. Ale přišel rok…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
