Právní systém většiny evropských zemí odráží středověké pojetí země či krajiny: planeta nebyla stvořena člověkem, ale Bohem, a proto ji člověk nemůže vlastnit, může ale využívat jejích plodů. Proto smíme chodit i do lesů, které nevlastníme, a sbírat tam houby a borůvky. A když je po sklizni, můžeme se docela volně procházet po cizích polích, pokud nejsou oplocená. Země patří Bohu, ale úroda člověku.
To je určitá svoboda, kterou třeba ve Spojených státech téměř neznají. Bůh stvořil zemi i se zvířaty, ptáky, a dokonce ložisky nerostných surovin, které potřebujeme využívat. Český horní zákon, podobně jako většina srovnatelných právních předpisů, proto rozeznává nerosty nevyhrazené (například písek), které může kopat každý, a nerosty vyhrazené, jejichž využívání patřilo panovníkovi nebo později státu. Panovník není totiž soukromá osoba, ale vládne z vůle Boží a nějak Boha zastupuje i v takových záležitostech, jako je honitba a těžba zlata či stříbra.
Naproti tomu v anglosaském pojetí patří pozemek až do stále se zužujícího horkého jádra ve středu Země jenom vlastníkovi, který v hranicích svého pozemku může těžit cokoli a občas i čerpat jakékoli množství ropy či podzemní vody bez ohledu na sousedy. Pohyb cizích osob je silně omezen nebo zakázán.
O původu pasáží
Česká republika, podobně jako většina postkomunistických zemí, se ještě plně nenaučila rozlišovat mezi…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
