Výsledky krajských a senátních voleb by mohly ODS utvrdit v tom, že teď přece nepotřebuje vůbec žádnou změnu. Vždyť je vítěz – každý mohl vidět, jak jí voliči schvalují vše, co udělala. Tak jednoduché to ale nebude. Jednak jsou sněmovní volby ještě daleko, jednak při nich může být vyšší účast než 28 %, jednak je rozhodování o vládě přece jen něco jiného než hlas pro oblíbeného hejtmana či kandidáta do Senátu.
Nynější úspěch by zkrátka neměl zastřít, že ODS trápí trojí potíž: strategie, personálie a Václav Klaus. Vezměme to postupně a odzadu.
Tiše, Hrad hovoří
Když se Václav Klaus stal prezidentem, před ODS stál úkol odstřihnout se od jeho vlivu a špatných částí jeho dědictví. Povedlo se to pouze částečně. Nový šéf Mirek Topolánek, který se s Klausem evidentně nemá rád, rozhodně není žádnou prodlouženou rukou Hradu. Nejvýrazněji se to projevilo v době, kdy Gross sestavoval novou vládu a Topolánek – v rozporu s Klausovým přáním – vyhlásil „nulovou toleranci“ a odmítl se zapojit do jakékoli velké koalice. Zároveň se však, stejně jako ostatní členové vedení ODS, bojí od prezidenta úplně odpoutat.
ODS si stále myslí, že Klaus na Hradě je pro ni terno, že je to výhoda, jaké se kvůli voličům nelze vzdát. Projevuje se to mimo jiné v zahraniční politice: když Klaus nekriticky opěvuje Putinovo Rusko či vyráží do nedemokratického Kazachstánu či…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
