V cyklu Kulturních ekumen, jakýchsi menších sympozií konaných dříve v Památníku národního písemnictví, nyní v Městské knihovně, bylo zatím poslední setkání věnováno rozboru básně Král duchů Johanna Wolfganga Goetha. V baladě, jež je v německé jazykové oblasti podobně vykřičená jako u nás Toman a lesní panna, chvátá otec se synkem v náručí mlhou, vichrem a tmou kamsi k domovu. Blouznící chlapec mu vypráví, jak jej právě vábí král duchů do své říše věčných radovánek, kde si prý bude hrát s vlídnou královnou a roztomilými princezničkami. Drží se tatínka, král však je nekompromisně uchvácen jeho půvabem. „Buď po dobrém půjdeš, nebo násilím,“ zní jeho poslední slova. Ač otec hrůzou jat v trysk se dá, domů doveze už jen mrtvolku.
O této básni vím léta, ale až nyní jsem si ji pořádně přečetl. Z hlediska otce je jistě tragická, jenže chlapeček si klidně může opravdu dodnes někde hrát s bytostmi tak líbeznými, jaké by v životě nepotkal. Ani hledisko krále duchů se nedá pominout. Vzpomněl jsem si v této souvislosti na dávný výrok Michala Ambrože z Jasné páky, skupiny, kterou kdysi komunisté proslavili zákazem. Na výhružky režimních orgánů furiantsky odvětil: „A my vám zas ukradneme vaše děti.“ Když se pak kapela pod krycím názvem Hudba Praha vrátila na pódia, už letmý pohled do publika potvrzoval, že její frontman nepřeháněl.
Jako teenager jsem nejvíc podléhal svodům literatury. Tenkrát na konci šedesátých jsme z českých spisovatelů nejvíc ctili…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
