Tradiční obraz paralympijských her, tedy soutěží pro handicapované sportovce, které se konávají v dějišti právě uplynulých her olympijských, poněkud narušují Kambodžané. Ne snad v nějakém podivném smyslu ani špičkovými výkony, vždyť o ty ani tak nejde. Narušují ovšem představu, že postižení jsou globálně rozdělení ve stejných proporcích. Na první pohled by tu zastoupení států mělo být rovnoměrné. Vždyť úrazy či vrozená postižení si nevybírají v rámci rasy, barvy kůže, národnosti či pohlaví, vždyť rozdíl by měl spočívat pouze v péči, kterou ta či ona země postiženým poskytuje. Ale není tomu tak. Názorně to dokládá reportáž v deníku The New York Times o kambodžských účastnících paralympijských her v Athénách, které probíhají v termínu 17. až 29. září.
Pro postižené sportovce z tak chudé a čtvrtstoletí starou genocidou dosud rozvrácené země, jako je Kambodža, je úspěchem už to, že se vůbec mohou zúčastnit. Na rozdíl od Evropy či Ameriky tam totiž neexistují oficiální programy ani rozpočet pro tento účel, natož aby byla dostupná speciální protetika. Proto také byl kambodžský tým sestaven nikoli systematicky, ale pouze z lidí, kteří se o celé události nějak doslechli a sami se přihlásili.
Přitom Kambodža je kvůli své minulosti a milionům dosud neodstraněných nášlapných min z éry polpotovců zemí s vůbec největší proporcí tělesně postižených lidí na světě: 1 člověk s amputovanou končetinou připadá…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
