Tiše a bez povšimnutí kolem nás právě prochází výročí události, která se nikdy nestala. A právě tím je důležitá. V polovině srpna uplyne patnáct let od vzpoury, ve které zdejší celebrity daly beze slov na vědomí bolševikům, že už s nimi nemohou ve svém vládnutí počítat.
Ať nás mají rádi
V potemnělém bytě na pražské Letné je zabořen do kožené sedačky starší muž a rukama si co chvíli projíždí husté černé vlasy. Zdi kolem zabírají police s knihami, na několika volných místech visí velké obrazy. „Po změně režimu jsem odešel do ústraní a teď už jsem dva roky v důchodu,“ říká Jaroslav Čejka (61). „Jako kariérní komunista jsem se před rokem 1989 dokázal dobře realizovat – dostal jsem se až na šéfa odboru kultury při Ústředním výboru KSČ.“ Z této pozice měl dnešní penzista Čejka poslední slovo v tom, kdo smí kde hrát, nebo kdo se může objevit v televizi nebo rádiu. A tady jej také zastihla nečekaná událost.
Na sklonku června 1989 sepsala skupina disidentů proslulý manifest Několik vět, ve kterém se volalo po zastavení politických procesů, uznání nezávislých iniciativ a zrušení všeobecné cenzury. K petici se začaly hlásit davy lidí včetně několika desítek populárních – a do té doby k režimu loajálních – umělců. Jakešův normalizační tým ucítil zásadní problém a partajní šéf „kulturní fronty“ Jaroslav Čejka dostal od kolegů v…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
