Rád bych jednou navštívil Pompeje, ale nějak mi to pořád nevychází. Letos jsem se o dovolené místo do ciziny vydal na půdu. Už dlouho potřebovala uklidit, či přesněji, radikálně vyklidit, a soused autodopravce se nabídl, že pod okna přistaví tatru.
Shazovat harampádí rovnou na korbu náklaďáku se mi osvědčilo už před dvaceti lety, když jsem vyklízel půdu po předchozích obyvatelích domu. Byla tam změť všeho možného, co bylo někomu líto vyhodit, nebo o čem soudil, že by se to mohlo ještě hodit. Šatstvo se rozpadalo, papír trouchnivěl, hromádky sena se proměnily ve špinavý prach smísený se semínky. Nacházel jsem podivné nádobí, nástroje i fragmenty záhadných zařízení, jejichž původní účel se často nedal vytušit, tím spíš však působily umělecky, skoro jako památky nějaké zaniklé civilizace. Když jsem v tmavém koutě za trámy objevil pečlivě uložený kufřík, ovanul mne dávný sen o pokladu, uvnitř však byly jen stohy prázdných komerčních tiskopisů soukromého maloobchodu s uhlím, který v domě do roku 1948 provozoval původní majitel. Prohlížel jsem si ta zažloutlá lejstra se smutným pobavením. Nejspíš si je schoval, aby mohl po krachu režimu hladce obnovit svou živnost. Bohužel se nedožil ani Novotného éry.
Také my během let navrstvili na půdě spoustu odložených věcí. V igelitových pytlech tu spočívaly svršky, které vyšly z módy, ale možná se do ní opět vrátí, i pozůstatky dětských světů, z nichž dcery postupně vyrostly. Porouchané spotřebiče a rozklížené kusy nábytku…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
