Nekonzervujme krajinu
Zaujala mě stať Václava Cílka s podtitulem Krajina jako spojnice mezi časy minulými a příštími (Respekt č. 31/2004). Také často přemýšlím o kulturní krajině, kterou každodenně potkávám a která mne oslovuje. Bylo by troufalé napsat, že ji člověk vytvořil. Myslím však, že nebudu přehánět, když napíšu, že člověk v posledních stoletích naši krajinu více či méně spoluvytvářel.
Jako se krajina vyvíjela v dobách před několika sty lety, vyvíjí se i nyní. Přírodní procesy nemůžeme trvale zastavit, zakonzervovat v určitém vývojovém stadiu. Konzervovat je můžeme jenom dočasně a většinou za předpokladu vynaložení obrovské energie nebo, chcete-li, finančních prostředků.
Smyslem ochrany přírody proto nemůže být konzervace dosaženého stavu krajiny, která by, nerespektujíc vývoj společnosti a její ekonomickou situaci, znamenala obrovské výdaje ze státního rozpočtu. Smyslem může být jedině hledání a nacházení vyvážených přístupů naší společnosti ke krajině a k jejím přírodním hodnotám. A vyvážené přístupy neznamenají rezignaci na péči o krajinu a postupnou likvidaci vazeb člověka hospodáře na půdu, která by jej a jeho rodinu měla živit. Jestliže chce státní ochrana přírody udržet cenné kulturně–přírodní biotopy v současné krajině, musí najít způsob, jak v této krajině udrží a uživí také člověka hospodáře.
Lidský vklad do krajiny byl v některých případech tak…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
