Byl by to hezký příběh se dvěma hrdiny. Prvním je starý malíř, který nuzně dožívá stranou kulturního dění, aniž by veřejnost tušila, jak velkolepé dílo vytvořil. Druhým je vnímavý chlapec, jenž se shodou okolností s malířem seznámí a je oslněn jeho obrazy. Z chlapce se později taky stane umělec, čelí mnoha protivenstvím, ale nakonec si vydobude neotřesitelné postavení na samém vrcholu kulturního provozu. Teprve nyní se může svému již dávno zemřelému mistru odvděčit. Uspořádá mu s nasazením veškerého vlivu výstavu, jakou země neviděla: jednu z nejprestižnějších výstavních síní v hlavním městě zaplní jeho obrazy na celou polovinu roku.
Zhruba takhle by se dala pro sentimentálnější čtenáře bulváru převyprávět geneze výstavy plzeňského malíře V. V. Modrého, jež v kurátorské péči Milana Knížáka probíhá už šestý měsíc ve Valdštejnské jízdárně pod Pražským hradem. Média by to měla slupnout jako malinu a vyprodukovat senzaci, jež by na výstavu přivábila davy, aby pak vše v duchu legend o zneuznaných géniích vyústilo v posmrtnou satisfakcí. Něco se však nepovedlo. V monumentálních prostorách výstavní síně narazíme na diváka jen vzácně, i když celou akci provázela výrazná reklama.
Modrého obrazy přitom nejsou nezajímavé. Ač vznikly převážně po polovině minulého století, připomínají atmosféru radostnějších časů, kdy v kavárnách vládl styl art deco a dámy četly exotické romány Pierra Lotiho. Někde se malíř přiblížil baroku, někde romantismu, jeho ilustrace dětských knížek…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
