Prkenná bouda přilepená ke stánku s občerstvením u tramvajové smyčky má nad vchodem amatérsky vyvedený nápis Hospoda na konečné. Křivé písmo ladí s celkovým vzhledem stavby, název je výstižný. Vozy elektrické dráhy se za boudou vskutku obracejí k návratu stejnou trasou, nebo zajíždějí do blízké vozovny. Prostě konečná.
K stánku, který tu kdysi provozoval národní podnik, přibyla po malé privatizaci další typizovaná buňka a nový majitel všechno dohromady podezdil, zastřešil a pobil palubkami v chatařském stylu. V podniku s nepřetržitým provozem pak několik let pulzoval život, sice nejnižší cenové kategorie, zato však barvitý. Veteráni galérky se tu přeli o data slavných amnestií, odkvétající krasavice utěšovaly čerstvé zkrachovalce, nezaměstnaní ubíjeli čas mezi podporami, zestárlí trampové si vyprávěli o stezkách, na které už nikdy nevyrazí, mravokárci klnuli poměrům a drobní šmelináři se poptávali, co kdo shání. Po půlnoci přijížděli z centra lidé bez přístřeší, aby se tu pomalu propíjeli k ránu, kdy svá místa u stolů přenechávali žíznivcům, kteří za jitřním douškem přichvátali první tramvají. Člověk nemusel být zasažen básnictvím, aby rozpoznal, že nápis nad vchodem neznamená jen příslovečné určení místa, ale také metaforu, jež by báječně slušela nějakému hodně depresivnímu šansonu či blues. Tu náladu jsem si párkrát zašel dovnitř vychutnat, abych se přiblížil kouzlu múzické beznaděje, jenže jsem si brzy začal připadat jako voyeur, který jen tak rekreačně okukuje…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
