Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Téma

Moje máma je chlap

„Rodina je malý chrám a rodinný stůl je oltář,“ praví staré moudro a všichni po celé věky věděli, kdo u toho oltáře sedá: sezdaná žena a sezdaný muž a jejich v manželství zrozené děti. Časy se ale mění. Do chrámu by teď chtěli i ti, které až dosud držel výsměch a nenávist daleko stranou v temných koutech – homosexuální páry. Ve stále více zemích světa se zbavují strachu a přicházejí s požadavky, které mnohé šokují. Už jim nestačí beztrestný život ve společné domácnosti, teď navíc chtějí uzavírat registrované svazky, manželství a také vychovávat děti. Má to stát vítat, nebo dokonce podporovat? Není mnoho problémů, které by západní společnost včetně té české více rozdělovaly.

Fotografie: Dítě, tedy žádost o adopci, už je na světě. Foto: Profimedia.cz / Corbis • Autor: Respekt
Fotografie: Dítě, tedy žádost o adopci, už je na světě. Foto: Profimedia.cz / Corbis • Autor: Respekt

„Rodina je malý chrám a rodinný stůl je oltář,“ praví staré moudro a všichni po celé věky věděli, kdo u toho oltáře sedá: sezdaná žena a sezdaný muž a jejich v manželství zrozené děti. Časy se ale mění. Do chrámu by teď chtěli i ti, které až dosud držel výsměch a nenávist daleko stranou v temných koutech – homosexuální páry. Ve stále více zemích světa se zbavují strachu a přicházejí s požadavky, které mnohé šokují. Už jim nestačí beztrestný život ve společné domácnosti, teď navíc chtějí uzavírat registrované svazky, manželství a také vychovávat děti. Má to stát vítat, nebo dokonce podporovat? Není mnoho problémů, které by západní společnost včetně té české více rozdělovaly.

Kluci byli v pohodě

„Ahoj miláčku,“ vítá Čechoameričan Faris Gloz (38) krátkým polibkem svého partnera Petra u restaurace McDonald’s na pražském Smíchově. Petr (32) byl právě se svým dvanáctiletým synem Dominikem v kině a teď se všichni chystají domů do Chuchle na periferii Prahy. „S Petrem jsme už půl roku zaregistrováni v Kalifornii jako domestic partners, což je obdoba zdejšího institutu druha a družky,“ vysvětluje v autě Faris, který emigroval do Ameriky před šestnácti lety. „Úřady nás tam berou jako rodinu. Máme společnou pojistku, konto, můj partner a jeho syn mají zaměstnanecké výhody u letecké společnosti United Airlines, kde pracuji. A Dominik je v Kalifornii oficiálně brán jako můj nevlastní syn. Myslím, že pro dva lidi, kteří spolu žijí, je strašně důležitá možnost nějak svůj vztah úředně posvětit. Čistě psychologicky. Cítíte k sobě závazek, máte větší pocit jistoty a bezpečí.“ Petr má stejný názor: „Je to tak. Jednoznačně mě uklidňuje, že máme s Farisem uzavřený legální svazek, byť v Americe. Cítím se bezpečněji. I kvůli tomu se tam chystáme i se synem brzy vystěhovat.“

Petrův příběh se podobá stovkám jiných, které o sobě gayové vyprávějí. Oženil se, narodilo se mu dítě, po němž toužil. Náklonnost k mužům u sebe pozoroval už v mládí a snažil se ji potlačit. Když se pak ale s rodinou přestěhoval do Prahy, propukla naplno. „Tady jsem poprvé potkal lidi, jako jsem byl sám,“ říká. Našel si přítele, také manželka si našla jiného partnera, takže se rodina brzy rozpadla. „Dominik byl střídavě se mnou a s matkou. Tehdy jsem měl svého prvního partnera, takže na to, že žiji s mužem, je syn od svých dvou let zvyklý,“ vysvětluje Petr. Od loňského září už Dominik žije jen s otcem, soud jej přiřkl do jeho péče. Nyní oba sdílí společnou domácnost i s Farisem, profesí leteckým stewardem. Faris vydělává, Petr se stará o syna a domácnost. „Nemáme ale rozdělené role jako muž a žena. Když jsem doma, tak nakupujeme a vaříme spolu. Taky Dominika doučuju angličtinu,“ vysvětluje Faris.

„Ze začátku jsem se bál, že když se to ve škole dozví, budou mu kamarádi nadávat do buzerantů. To jsem ovšem nevěděl, že to Dominik ve škole sám řekl,“ vzpomíná Petr. „Trochu jsem uvažoval, jestli to mám říct, nebo ne, ale nakonec to kluci přijali v pohodě. Nebyl to vůbec žádný problém,“ doplňuje ho Dominik. Spolužáci jezdí na návštěvu k němu domů a vidí životní styl, jaký homosexuální rodina vede. „Faris normálně žije s námi a je pro mě takový druhý táta,“ dodává Dominik.

StB v parku

Cesta k moderní, tedy nijak neskrývané homosexuální rodině, jak ji zosobňují Faris s Petrem, nebyla zrovna snadná. Za nacistického režimu homosexualita znamenala pro „viníka“ doživotní pobyt v koncentračním táboře s růžovým trojúhelníkem na mundúru. Žalář za homosexualitu bylo u nás možné vyfasovat ještě na začátku 60. let, kdy byla považována za čin proti lidské důstojnosti. To skončilo v roce 1961 přijetím nového trestního zákona. Pro představu: Holandsko zrušilo kriminalizaci homosexuality již v roce 1811, Irsko až v roce 1993 a v některých státech USA platily zákony trestající homosexualitu ještě loni, kdy je Nejvyšší soud zrušil jako protiústavní.

Problémy pro gaye a lesbičky neskončily tím, že jejich sexuální orientaci nebylo možné trestně stíhat. Hledělo se na ně stále jako na nemocné devianty nebo sexuální psychopaty, které je potřeba zavřít někam do ústavu. „Za mých studií v polovině 60. let se homosexualita léčila podobně jako alkoholismus,“ vzpomíná psycholog Oldřich Matoušek. „Dělaly se tzv. blinkačky. Homosexuálům se promítaly obrázky nahých lidí stejného pohlaví a vstřikovaly se jim do krve látky, které vedly ke zvracení.“ Jako deviaci chápala homosexualitu i drtivá většina společnosti, takže postižení se veřejně raději vůbec neprojevovali a svou sexuální orientaci pečlivě skrývali. Díky této situaci byli za komunismu velmi dobře vydíratelní StB, která si pečlivě shromažďovala jejich jména do „růžových seznamů“. „Kontrolovali místa, kde se lidé scházeli za účelem seznámení a sexu, tedy různé kluby a parky, aby měli o komunitě přehled,“ říká filmový režisér Pavel Koutecký (48). „Vzpomínám si, jak mě na začátku 80. let legitimoval tajný policajt v pražském parku u Rudolfina. Uklidnil mě tehdy slovy: ,Nic si z toho nedělejte. Mám tady zapsané i herce.‘“

Také ve světě se postavení menšiny vyvíjelo jen pomalu. Skutečný průlom nastal až v 90. letech. V roce 1992 vyškrtla homosexualitu ze seznamu nemocí Světová zdravotnická organizace a už tři roky předtím dalo Dánsko homosexuálům možnost uzavřít registrované partnerství, které jim vyjma adopce dětí umožnilo získat obdobná práva, jako mají heterosexuální páry. Šest let po Dánsku následovalo Švédsko, tři roky nato Holandsko a pak už to byla lavina. Dnes je v Evropě dvanáct zemí, které mají některou z forem registrovaného partnerství, a v dalších se připravuje. Některé státy šly ale daleko za registrované partnerství. Nizozemsko uzákonilo před třemi lety homosexuální manželství se vším všudy a sousední Belgie se k němu loni přidala. A Švédsko před rokem otevřelo homosexuálům cestu k adopcím.

Žádné děti černochům

„Nemám rád slovo tolerantní, protože v tom cítím aspekt moci – nyní to tolerujeme, ale jednou už nemusíme. Spíše bych hovořil o respektu k lidským právům,“ říká George Svéd, zástupce švédského ombudsmana. Jednou ze švédských lesbických matek je i Maria Sjödinová ze Stockholmu, která žije v domácnosti s přítelkyní a jejím malým synem. „Jaké má náš vztah nevýhody? Nepřítomnost muže v rodině, to je pro syna samozřejmě nevýhoda, ale snažíme se ji nějak řešit. Velmi častým návštěvníkem je u nás například bratr mé partnerky,“ říká paní Sjödinová. Když se ve Švédsku diskutovalo o možnosti adopcí homosexuálními páry, argumentovali odpůrci kromě nevyvážené výchovy například i tím, že se dětem budou spolužáci kvůli „nenormálním rodičům“ vysmívat. „Jenže napadané mohou být děti za cokoli. To by se měly zakázat adopce třeba tlustým, protože se jejich dětem budou smát, nebo černochům, protože tu máme rasisty. To není funkční argument,“ popisuje Maria Sjödinová uvažování zákonodárců.

Je jasné, že lidé jako ona jsou přesvědčenými propagátory vstřícnosti k homosexuálům včetně adopcí dětí. Umírnění odpůrci rychlých a příliš radikálních změn často říkají, že vliv homosexuálních rodičů na děti se pozná až za nějaký čas a dnešní výsledky nelze přeceňovat. Zastánci naopak namítají, že problémy s výchovou dětí vždy byly a budou a velmi těžko se pozná, co má na svědomí sexuální orientace rodičů. Druhý pohled vítězí a Švédové chtějí v „sexuální revoluci“ pokračovat. „Náš ombudsman už podal další návrh, aby se zrušilo i dělení na homosexuální a heterosexuální svazky a zavedlo se něco jako pohlavně neutrální manželství,“ shrnuje zástupce ombudsmana Svéd. „Dnes se to projednává a má to zatím drtivou podporu.“ Ostatně pokud jde o adopce, rozruch se zatím nekoná, úřady dosud řeší jen jednu žádost homosexuálního páru o osvojení dítěte.

Pohled do Švédska a dalších tolerantních zemí ale potvrzuje jeden důležitý argument odpůrců vstřícnosti vůči homosexuálům. Totiž že vše začíná registrovaným partnerstvím. To jsou ta vrátka, jimiž brzy přicházejí další požadavky na stále širší zrovnoprávnění homosexuální komunity, přesněji řečeno uzákonění plnohodnotného manželství a možnosti adoptovat děti. „Cílem je pro nás pochopitelně manželství a plná rovnoprávnost s heterosexuály,“ přikyvuje Irena (32), která se svou partnerkou Kateřinou nedávno uspořádala před pražskou Staroměstskou radnicí demonstrativní lesbickou svatbu. Otázka inspirovaná Švédskem a dalšími liberálními zeměmi ale zní – proč ne?

Prostě neuznávám

V Česku zatím homosexuální komunita horko těžko přesvědčuje své parlamentní zástupce, aby s pohlavní vstřícností vůbec začali. Anebo ještě hůř: aby se o nich při debatách na parlamentní půdě vyjadřovali bez demagogie a urážek. První návrh zákona o registrovaném partnerství se v českém parlamentu objevil v roce 1997. Tehdy se také rozjela první svobodná debata a na povrch začaly vyplouvat názory politiků. Lidovci označili ústy poslankyně Michaely Šojdrové hned při prvním projednávání zákona homosexuály za nenormální a úchylné. „Uzákoněním partnerství by se mohla nenormální menšina nebezpečně zvětšit,“ prohlásila Šojdrová. Jinými slovy totéž zopakoval také poslanec ODS Marek Benda, podle něhož se může v případě lhostejnosti úřadů homosexualitou „nakazit“ až 43 % české mužské populace. Vrchol vulgarity a urážek pak předvedl lidovecký poslanec Pavel Tollner, který v parlamentu mluvil o homosexualitě jako o „zvrácenosti a prasečinách“. Jeho kolega Jiří Karas pak doporučil jinak sexuálně orientované menšině léčení.

Později začali odpůrci partnerství odmítat zákon s mlhavým poukazem na „ohrožení tradiční rodiny“ a na hrozbu, že homosexuálové pak budou chtít adoptovat děti. „Jestliže k jedinečné rodině, jak ji my chápeme, začneme předkládat srovnatelné alternativy, tak její jedinečnost devalvujeme,“ říká například šéf KDU Miroslav Kalousek. Problém je, že není ochoten vysvětlit, jak a v čem by se ona „devalvace“ projevila konkrétně. Pro jiného odpůrce partnerství, předsedu ODS Mirka Topolánka, jsou zase hlavním argumentem jeho osobní pocity: „Já svazek homosexuálů jako rodinu neuznávám, protože pro mě je rodina tatínek, maminka a děti.“ A stejně pocitově řeší Topolánek i adopci odstrčených, nechtěných či opuštěných dětí. „Přestože si dokážu představit, že dítě dokáží homosexuálové vychovat lépe než původní rodiče, kteří je třeba týrají,“ říká předseda ODS, „tak je to za hranicí toho, co jsem ochoten akceptovat.“ V podobně nekonkrétní rovině doplněné občas o tollnerovskou říznost se nesou všechny diskusní příspěvky „tvrdého jádra“ odpůrců partnerství. Detailnější průzkumy či analýzy chybí.

V těchto dnech jde do parlamentu další verze zákona o registrovaném partnerství. Nemá zřejmě podporu sedmi lidí z deseti jako v polovině 90. let ve Švédsku. Při posledních průzkumech se ale k sympatiím k registrovanému partnerství přiklonila zhruba polovina Čechů (třetina byla proti). Z hlediska zdravého rozumu a také podle zkušeností ze zemí, jako je Švédsko, jde totiž o docela praktickou věc. „Naše soužití samozřejmě není závislé na tom, jaké jsou zrovna zákony. Ale když se člověk blíží k staršímu věku, tak může nastat situace, kdy by bylo dobré být v registrovaném partnerství,“ říká již citovaný režisér Koutecký, který žije se svým partnerem 18 let. Důvodů uvádí několik. „V případě nemoci, natož úmrtí lékaři opravdu nepodávají informace lidem, kteří nejsou příbuzní. Další věc je dědictví. Důležitý je i psychologický aspekt: stát homosexuály toleruje, ale jejich dlouhodobý vztah není uznáván. Pro mnoho mladých lidí, kteří se zrovna vyrovnávají se svou odlišností, je důležité, když nejsou kvůli jiné sexuální orientaci na okraji, žijí nějakým rozumným způsobem, při němž by je stát podporoval. To je důležité i pro jejich rodiče a prarodiče, kteří s tím mají většinou největší problém. Homosexualita by pak získala větší společenskou prestiž a vztahy homosexuálů větší jistotu.“

Podobné požadavky nezní nijak zvlášť extremisticky. V Česku ale i tak narážejí na odpor politiků. Lidovci a konzervativní část ODS už předem oznámili, že opět budou proti.

Je to těžké

Přesto je i v české společnosti pohyb směrem k menší upjatosti patrný. Odpůrci homosexuálních sňatků, tedy ti umírnění, jsou totiž stále méně ochotní své názory veřejně obhajovat. „Zaujmout rozumné stanovisko k otázce, jako je homosexualita, znamená okamžitě vyvolat zuřivé reakce jak u tálibánců, tak na druhé straně u mocných homosexuálních lobby v médiích, lidí, kteří se zaklínají tolerancí, ale dovedou totálně vyřídit někoho, kdo neakceptuje jejich stanovisko,“ sdělil bez dalšího vysvětlení Respektu známý kněz Tomáš Halík, proč nebude k problému nic říkat. Odmítnutím reaguje i biskup Václav Malý. „Odpovídat nechci a nebudu. Zeptejte se někoho jiného. Já jsem pořád všude citovaný,“ reaguje jinak velmi sdílný biskup.

Jinak než lidovci vidí problém mluvčí České biskupské konference Martin Horálek: „Ze strany církve není problém, aby homosexuální páry požívaly výhod podobně jako heterosexuálové: nižší daně, společná vyživovací povinnost, informace o zdravotním stavu partnera. Když mají dva homosexuálové k sobě vztah, tak neříkáme, že je to něco špatného. Říkáme, že nevytváří takové prostředí, kde by se mohlo integrálně vyvíjet dítě. Chybí tam vyvážená dvojice muž-žena, přirozené prostředí pro růst rodiny, mužský a ženský vzor.“

Hned „vedle“, u protestantů, už lze ovšem slyšet pohled zcela a la Švédsko. Mluví senátor, evangelický kněz Zdeněk Bárta: „Registrované partnerství tradiční rodinu neohrožuje. Manželství mezi mužem a ženou je prostě jiná věc. Adopce dětí homosexuály je sice složitější problém, proč by ale nemohli adoptovat děti, když je jich v našich ústavech tolik?“

Opatrně, ale v zásadě také vstřícně mluví i předsedkyně Fondu ohrožených dětí Marie Vodičková: „Pokud by starší dítě navázalo s homosexuální rodinou spontánní vztah a chtělo tam vyrůstat, tak by mi to nevadilo. Existuje tady mnoho dětí třeba starších, handicapovaných nebo z jiného etnika, pro které se rodina jen těžko hledá. Vzpomínám si na jeden případ patnáctiletého chlapce, který chtěl jít k homosexuálnímu páru, a my jsme bojovali za to, aby se k nim dostal, ale nakonec se tak nestalo.“ V případě kojenců by ale Vodičková byla zdrženlivější: „Na ně čeká mnoho bezdětných párů. Kdo bude rozhodovat, že se dítě dá do rodiny, která není až tak standardní? Jestli to dítě pak nebude pociťovat jako nějakou újmu a nebude se cítit dobře? Mohlo by být například obětí posměchu spolužáků. Je to těžké. Samozřejmě je adopce homosexuálním párem lepší, než aby vyrůstalo v ústavu, aniž by to samo chtělo.“

Ostatně i sami gayové mluví o adopcích velmi opatrně. „Potřeba vychovávat děti u části gayů určitě je a to, že nemůžu mít děti, považuji ve svém životě za největší handicap,“ říká režisér Koutecký. „S partnerem už o adopci neuvažujeme. Kdyby to bylo před deseti lety, tak možná. Obecně je to ale hrozná odpovědnost, je nezbytné zjistit, jak to funguje v zemích, kde je to povolené, a jestli to je dobré pro děti.“

Ježiš, mami

Problém debat o adopcích je, že odpůrci nemají k dispozici obsáhlejší průzkumy z Česka nebo ciziny, které by radosti a starosti dětí homosexuálních rodičů dokázaly blíže popsat. Jak se tedy na výhrady odpůrců adopcí dívají sami homosexuální rodiče?

„To, že jsem lesba, jsem si uvědomila až po rozvodu, když jsem potkala svou první partnerku. To mi bylo 32 let,“ vzpomíná Kristýna (42), profesí sociální pracovnice, která se dnes stará o třináctiletého syna Marka spolu s partnerkou Hanou (24). Kristýna se po rozvodu nejprve tři roky snažila před svým synem předstírat, že žije „normální hetero-život“, a první partnerku mu představila jako svou kamarádku. „Velmi jsem řešila, jestli mám právo udělat ze svého dítěte syna lesby. Jestli mám právo způsobit mu takovou odlišnost. Tušila jsem, že je to nezvyklá situace a že s tím budou potíže,“ vysvětluje Kristýna. Její syn vyrůstal od malička ve světě mužů a žen a nebyl vůbec konfrontován s jinou možností. Jeho matka dlouho nevěděla, kdy a jak mu o své odlišnosti říct. „Řekla jsem mu to asi dva měsíce po seznámení s Hanou, protože jsem cítila, že jde o pevný vztah. To s námi ještě nebydlela,“ říká Kristýna. „Po několika letech, kdy jsem žila se synem sama, se konečně objevil někdo, kdo rodinu jistí.“

Všechno ovšem nebylo tak idylické. Marek ze začátku odmítal vzít novou rodinnou situaci na vědomí. „Ježiš, mami, to je strašné,“ byla jeho první reakce. „Těžce to nesl. V tu chvíli se mu asi zhroutil obraz jeho matky. Mluvili jsme s ním o tom několik dní. Museli jsme mu spoustu věcí vysvětlit, přičemž bylo dobré, že se nezasekl a o svých obavách, strachu a nedůvěře byl ochoten mluvit,“ vysvětluje Kristýna, která měla podporu své rodiny i bývalého manžela. Dopředu je požádala, aby s Markem o nové situaci mluvili bez nějakých skrupulí. „Promluvil si o tom s babičkou a zeptal se, jestli to ví táta a nejbližší rodina. Zjištění, že o tom vědí, ho uklidnilo. Přesvědčil se, že je to v pořádku,“ říká Kristýna.

Ve vztahu k Markovu okolí novou situaci jeho rodina tají, protože jej chce uchránit od možných „hloupých poznámek jeho spolužáků a kamarádů“. „Není to nějaké velké tajení, ale snažíme se neprovokovat. Syn si zatím nepřeje, abych to nějak zveřejňovala. Ve škole to nevědí a na rodičovské schůzky chodím vždycky jen já sama. Kdyby se mě ale Markova třídní přímo zeptala, tak jí to asi řeknu. Když nás s mou partnerkou vidí třeba Markovi kamarádi v místě bydliště, tak jim řekne, že je to mámina přítelkyně, a víc to nekomentuje,“ říká Kristýna. „Obecně je ale hloupé, že tady chybí pravidla pro soužití homosexuálů. Stát nám nepomáhá. Cítím se diskriminovaná, protože jen kvůli své homosexualitě nemohu to, co mohou ostatní. Když jsem byla s mužem, tak jsem měla všechna práva. Ale když žiji se ženou, je všechno jinak. Přitom jsem pořád tentýž člověk. Je to absurdní!“ kroutí hlavou Kristýna a dodává: „Chybí mi státem uznaný partnerský svazek, chybí mi pocit bezpečí a rovnosti. Kdyby bylo možné normálně se vzít, tak i příbuzní a známí by se na nás dívali jinak. I pro mého syna by to bylo důležité. Věděl by, že děláme něco normálního, a přestal by se bát.“

Rámeček

Gayové v parlamentu

Je téměř jisté, že i mezi v českými politiky se pohybuje celá řada homosexuálů. Přesto zdejší politika ještě nezažila žádný coming out, neboli veřejné přiznání homosexuální orientace. Západní státy už mají za sebou několik takovýchto přiznání, například od starosty Paříže Bertranda Delanoëa nebo britského konzervativního poslance Alana Duncana. Obecně přitom platí, že každé podobné vystoupení slouží jako krok vpřed na cestě k tolerantní společnosti. Češi zatím zažili vlastně jediný větší coming out, když se před čtyřmi lety ke své homosexuální orientaci veřejně přiznal mluvčí prezidentské kanceláře za éry Václava Havla, dnes mluvčí České televize Martin Krafl. Zdejší bulvár se tehdy o Kraflově orientaci dozvěděl a nabídl mu, že pokud bude spolupracovat (umožní focení s partnerem a sondu do soukromí), zveřejní zprávu v pozitivním duchu. Pokud ne, pak ve velmi negativním. „V podstatě mi řekli: Hele, my se tě neptáme, jestli to chceš, nebo ne, my ti jen říkáme, že to jde udělat tak či tak,“ vzpomíná Krafl. Prezidentův spolupracovník ale nechtěl s bulvárem spolupracovat a zároveň nechtěl, aby jej článek poškodil. Oslovil tedy Lidové noviny a ty s ním udělaly na to téma rozhovor. „Pilovali jsem ten rozhovor, aby to bylo podáno rozumně, jasně a přitom kultivovaně. A útok bulváru jsme odrazili,“ říká Krafl. „Nechci si hrát na revolucionáře, ale předtím byste v novinách takový článek nenašli. A já jsem věděl, že jsem první, a byl jsem z toho nervózní. Uvědomte si, že před čtyřmi lety to bylo trochu těžší než dnes, když už se objevilo několik lidí, co to udělali podobně.“ Krafl se tehdy bál, že ztratí práci, domácí ho vyhodí z bytu. Nic takového se nestalo, a přestože svého kroku nelituje, na celou událost nevzpomíná v dobrém. „Téma bylo žhavé minimálně půl roku. Ve všech možných časopisech se řešil můj intimní život. Deník Super křičel: ,Krafl střídá milence, kupte si Super.‘ Moji rodinu to deptalo. Ale pan prezident Havel se k tomu postavil skvěle. Nabídl mi, že se mnou půjde na tiskovou konferenci, kde prohlásí, že je taky gay.“

Respekt při sbírání materiálu k tomuto textu zjistil, že také jeden z významných a známých poslanců parlamentu je gay, a žádal jej o rozhovor na téma tolerance a netolerance v české politice. Poslanec ale odmítl. „Nepřeji si cokoli jakkoli zveřejňovat,“ prohlásil po několika dnech, které si vzal na rozmyšlenou. „Víte, co mě to stálo úsilí dostat se až sem? To se mám stát obětním beránkem? Možná, že to jednou zveřejním, ale rozhodně ne teď. Znamenalo by to pro mě konec politické kariéry.“

Konec rámečku

Rozhovor

Strany nemohou určovat, co je rodina,

říká Oldřich Matoušek, psycholog a vedoucí katedry sociální práce FF UK

Může uznání homosexuálních svazků rozložit tradiční rodinu?

To je věcně ujetá politická propaganda. Homosexuálové jsou nepatrnou společenskou skupinou, která nemá s heterosexuály téměř žádný průnik. Kdo chce zakládat tradiční rodinu, nemá zájem o registrované partnerství, a naopak. Tradiční rodinu masově rozkládá institut rozvodu, kterým u nás končí každé druhé manželství.

Jak lze dnes definovat rodinu?

Existuje 25 let stará americká studie, ve které se zkoumá, kolik typů rodin žije na náhodně vytyčené jedné čtvereční míli Chicaga. Sociologové tehdy napočítali neuvěřitelných 86 typů rodin – třeba babička, její druh a babiččin vnuk nebo dvě lesby a biologické dítě jedné z nich. Tito lidé se definovali jako rodina. A to je i dnešní trend: přijmout jejich definici a nesnažit se vymezovat rodinu odjinud, třeba ze stranických sekretariátů.

Co může stát pro rodinu udělat?

Existuje jedna vyzkoušená cesta, která může něco zlepšit – společné zdanění manželů. Cestou je také zkomplikování rozvodů. Například poslední novela zákona o rodině zkomplikovala rozvod v situaci, pokud je tam nezletilé dítě a pokud jeden z manželů řekne, že se rozvádět nechce. Počet rozvodů chvíli klesl, ale pak se zase dostal na obvyklou úroveň.

Mohou homosexuální rodiče ovlivnit sexuální orientaci svého dítěte?

O homosexualitě se rozhoduje na hormonální úrovni během těhotenství, takže ať dítě vychováváte tak, nebo onak, jeho vývoj už nemůžete zvrátit.

Měli by mít homosexuálové možnost adoptovat děti?

Nic bych proti tomu neměl. U náhradní výchovné péče, jak se tomu odborně říká, se totiž stejně vaše žádost přezkoumává, což je určitá pojistka. I homosexuální pár se totiž nemusí hodit pro vychovávání dítěte, ale tím důvodem pro mě není jeho homosexualita.

Vidíte v takové adopci nějaké nebezpečí pro děti?

Život dětí v takovéto rodině by byl mnohonásobně lepší než ústavní péče. Taková rodina si stejně vypracuje svou tradiční mužskou a ženskou roli, i když to jsou lidé stejného pohlaví. Jde o určitou zákonitost, která jde nad dimenzi homosexualita – heterosexualita. Tradičními rolemi se myslí, že otec je živitel a autorita, která dělá v rodině rozhodnutí, matka vede rodinu emocionálně, vytváří v ní atmosféru a udržuje její provoz.

Když bude mít dítě rodiče pouze jednoho pohlaví, tak to jeho zdravý psychický vývoj neohrozí?

Myslím, že nijak osudově. I v rozvedených rodinách obvykle chybí otec. Centrem rodiny je matka. Není-li zastoupeno druhé pohlaví, vznikají jakési přirozené náhrady. Chybějícího muže obvykle zastupuje dědeček, strýc nebo někdo jiný. Pro dítě je rozhodující alespoň jedna velmi angažovaná, spolehlivá dospělá osoba v jeho okolí, která o ně pečuje.

A co v případech gay párů?

Tady mluvíme o skutečně zanedbatelném množství možných adopcí nebo vůbec výchovy dětí. Jejich případnou žádost o adopci bych nezakládal na tom, že jsou gayové. Ale prozkoumával bych jednotlivé případy. Dítěti v takovém případě nehrozí žádné fatální nebezpečí. I když jej vychovává osamělý muž nebo dva muži, tak se nic hrozného nestane. Nevidím v tom žádná rizika.

Konec rozhovoru

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 26/2004 pod titulkem Moje máma je chlap