Mnohé reakce hájící kolegu Kachlíka po publikování článku Když docenti lžou (Respekt č. 17/2004) ukazují na zásadní problém českých vysokých škol: uplatňování celkově měkkých kritérií při hodnocení vědecké kvality vyučujících. Sklízíme hořké plody toho, že v raných 90. letech nebyl dřívější politický klíč k personální praxi na univerzitách nahrazen klíčem profesionálním, ale směsicí polovičaté aplikace odborných kritérií, osobních vztahů a oceňování zásluh. Tak se dostalo akademických titulů – a vlivu na budoucnost univerzit – také kolegům odborně nepříliš kompetentním, zatímco špičkových vědců je na řadě pracovišť pomálu. Mezinárodní publikační výsledky části docentů a profesorů, habilitovaných na pražské přírodovědě od 90. let do dneška, ukazují, že zveřejněný případ je spíše špičkou ledovce.
Co všechno je publikace
Během 90. let se začal i v ČR klást důraz na vykazování publikační aktivity jako hlavního výstupu badatelské práce, a tak se stalo věcí české vynalézavosti, co všechno může být vědeckou publikací. Dodnes se například na pražské geologii vykazují jako „publikace“ nerecenzované abstrakty z konferencí, popularizační články, či dokonce zprávy pro grantové agentury. Přitom v mezinárodní přírodovědné komunitě je za vědeckou publikaci považováno výhradně původní dílo, které prošlo recenzním řízením, a impaktní faktor (IF) příslušného časopisu má význam…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 43 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
