„Sionisté jsou potřební pro tento stát. Peníze, které sem přinášejí, jejich znalosti a píle bezpochyby přispějí ke znovuzrození země,“ napsal počátkem 20. století Daúd Barakat, redaktor palestinského listu Al-Ahrám. Fikce? Nikoli. Židé přicházející v té době do Palestiny byli na rozdíl od posledního půlstoletí arabskou populací skutečně vítáni. Aby ne: imigranti z Evropy či Ameriky přinášeli vzdělání, lékařskou péči, pracovní příležitosti, a životní úroveň Palestinců rostla – například průměrný věk dožití arabské populace se v období 1926–49 zvýšil ze 37 let na bezmála padesát.
Už uprostřed této zdánlivé idyly však doutnala arabská nenávist. Její hlavní příčinou pravděpodobně nebyla závist méně schopných Arabů vůči podnikavým Židům, jak praví tradiční sionistická interpretace, ale – privatizace půdy.
Bezzemci neválčí
Prodej palestinské půdy do soukromých rukou začal v roce 1858. Osmanská říše, pod niž tehdy Palestina spadala, se pokoušela o reformy směřující k modernizaci země. Jejich soubor pod názvem Tanzimat (Přestavba) usiloval o vytvoření společnosti západního střihu, v jejímž rámci mohli obyvatelé různých náboženství a sociálních skupin získat více práv. Součástí Tanzimatu byla i pozemková reforma, která spočívala hlavně v privatizaci obecní půdy na celém území tehdy ovládaném Turky, tedy včetně dnešního Izraele.
Privatizace znamenala pro potenciální vlastníky více povinností než práv. „Mnozí…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
