V dobách častějšího pobývání v hospodách jsem navázal řadu známostí s hospodskými. Jeden z nich u mne nedávno přibrzdil auto, když jsem na zastávce čekal na autobus. „Stav se u mě, něco pro tebe mám,“ zvolal a odjel. Za pár dní jsem k němu cestou kolem zašel na kafe. Měl pro mne esej. Sepsal ji jeho syn, nadaný gymnazista, a já si ji měl doma v klidu přečíst a literárně posoudit.
Kafe jsem vypil na účet podniku a text přelouskal už v tramvaji. Mladičký autor ohledával myslitelnost Boha a prokazoval přitom slušnou obeznámenost s matematikou a fyzikou, zato v teologii se moc nevyznal. V jedné pasáži letmo zakroužil nad problémem shody náhod. Z chaosu nejrůznějších příčin se prý může zrodit podivuhodně logická architektura důsledků, jež vyvolává dojem záměru, těžko však rozpoznat, zda v ní zanechal svou intelektuální stopu Bůh, nebo jen v našich představách pošetile vnucujeme vesmíru lidskou cílevědomost. Chlapec by si zasloužil lepšího lektora, třeba nějakého protřelého jezuitu s misionářskou zkušeností v univerzitním prostředí, jenže takoví k tatíkovi do hospody asi nechodili.
Problém mi připadal povědomý. Doma jsem jej našel podrobněji rozvedený u Henriho Bergsona, dnes již pozapomenutého myslitele s patinou zašlé slávy, jež vyvrcholila roku 1928 udělením Nobelovy ceny, ale pak pohasla ve víru radikálních ideologií. Prvorepublikové vydání jeho pozdní knihy Dvojí pramen jsem úporně pročítal jako gymnazista. Když jsem nyní zažloutlý svazek po letech…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 41 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
