Často hledáte, jak…
Obálka vydání 17/2004
17/2004 • 18.–25. 4. 2004

2004/17

Kultura

Mimochodem

Viktor Šlajchrt

Tanec kostlivců v Brně

Jaroslav Pašmik

Takový tanec kostlivců Česká televize ještě nezažila. Nenatáčel se přitom žádný horor, hrůza přišla odjinud. Skončila totiž největší a nejdetailnější kontrolní akce v dějinách tohoto média. Trvala více než rok a týkala se hospodaření brněnské stanice. Na jejím konci stojí čtyři čerstvá trestní oznámení, desítky potrestaných pracovníků, milionové škody a zničená pověst. „Touto zprávou uděláme tlustou čáru za podezřením z nekalé činnosti v Brně. Už se to může opakovat jen velmi těžko,“ prohlásil po zveřejnění výsledků kontroly nově jmenovaný ředitel ČT Brno Marián Kleis. Zdá se ale, že před „tlustou čarou“ bude nutné ještě zodpovědět pár nejasností.

Intimní válka na Jednom světě

Martin Kontra

Na zadním sedadle osobního auta sedí tmavovlasá žena v šátku a nervózně tiskne k uchu mobil. „Dej mi matku,“ říká rozechvěle přes hučení motoru. Za oknem uhání dálniční krajina. „Tvoje modlitby byly vyslyšeny. Udělala jsem to,“ šeptá žena do sluchátka a po tváři jí stékají slzy. Dvaatřicetiletá Íránka Sima právě se svými dvěma dcerami unikla policistům na řecko-turecké hranici a ocitla se na území Evropské unie. Její útěk před násilnickým manželem a dusivými poměry doma v sobě nese pro běžného Evropana těžko představitelnou dávku odvahy. Výjimečný je ale i tím, že díky záznamu amatérské kamery ho budou už brzy moci sledovat zájemci na celé planetě. A mezi prvními jsou na řadě návštěvníci festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět, jehož šestý ročník začal minulý čtvrtek v Praze.

Hebká agrese má úspěch

Pavel Turek

Robbe-Grillet se vrací

Čestmír Lang

Domov

Všem neznámý ministr

Ondřej Kundra

V ředitelně zfackoval kantora

Eliška Bártová

Aby to smrtka pojebala

Petr Třešňák

Kdo tady radí premiérovi

Erik Tabery

Ještě nedávno to bylo temné centrum plné nařvaných chlapů, kteří vyráběli špínu na politickou konkurenci a organizovali obchod se Saddámem Husajnem. Dnes jsou Zemanovy časy pryč. Ale i poradci premiéra Špidly si zaslouží pozornost. Právě sepisují dva dokumenty, které zásadně ovlivní naši budoucnost. Komu se jen tak poštěstí, že může vymýšlet budoucnost pro deset milionů lidí?

Připomeňme si

Stanislav Šulc

Když docenti lžou

Hana Čápová

Přidejte nám peníze, jinak budou Češi národ nevzdělanců – říkají léta zdejší vysokoškolští pedagogové. Příběh z pražské přírodovědecké fakulty ale prozrazuje, že postupu zdejších vysokých škol do ligy uznávaných institucí víc než chudoba brání něco jiného. Stručně by se tomu dalo říkat – trapné bratrství průměrných. Přírodovědci na Karlově univerzitě si v devadesátých letech stanovili chvályhodné pravidlo – kdo chce získat titul docenta, musí mít alespoň patnáct článků v mezinárodně uznávaných časopisech. Kvalita práce vědců se totiž všude ve světě hodnotí právě podle počtu těchto příspěvků a reakcí na ně. Uznávané časopisy dbají na to, aby příspěvek přinesl něco nového. Před otištěním musí obstát před dvěma recenzenty. Také západní univerzity chtějí po adeptech na práci učitele výčet jejich publikačních úspěchů. Jenže – fakulta vlastní pravidlo nedodržuje. „Každý to tuší. Stačí si přes internet otevřít databázi solidních časopisů, zadat nějaké jméno z fakulty – a počítat zveřejněné příspěvky,“ říká Aleš Špičák, ředitel Geofyzikálního ústavu. „Už mi šlo na nervy, že akademičtí funkcionáři tam nemají nic nebo jen malinko. To neodpovídá kritériím pro udělování titulů.“ Proto se rozhodl, že se pokusí alespoň ve svém oboru poměry zlepšit. Podle zákona o svobodném přístupu k informacím si od geologické sekce přírodovědecké fakulty vyžádal materiály, na základě kterých bylo za poslední čtyři roky jmenováno devět nových docentů a docentek. „Většina z nich není dobrou vizitkou oboru,“ říká Aleš Špičák. „Nejtruchlivější byl ale publikační seznam současného proděkana přírodovědecké fakulty Václava Kachlíka. Ten navíc podváděl.“

Komentáře

Blažek žádá náhubek

Petr Třešňák

Mlč, teď jedná sněm

Adam Drda

Rukojmí z Fallúdži

Zbyněk Petráček

Potlesk pro Jižní Afriku

Zbyněk Petráček

Není něco podezřelého v zemi, kde vládní strana získá ve volbách podle poměrného systému už potřetí za sebou dvoutřetinovou většinu? Kdyby se tak stalo například v Evropě, tak určitě ano. Vždyť střídání politické moci je podmínkou i motorem demokracie. Ale jsme v Jižní Africe, která v příštích dnech oslaví desáté výročí formálního pádu apartheidu, režimu odděleného vývoje ras. A touto optikou je třeba zkoumat výsledek voleb z minulé středy.

Ve hvězdách

Viktor Šlajchrt

Co je to umět bezobratlé?

Ondřej Hausenblas

Jak změnit české školství, aby se naše děti uplatnily kdekoli, aby byly rády na světě, aby se v něm vyznaly a uměly nás v stáří uživit? Ministerstvo školství začalo se změnami shora – návrhem školského zákona. Podstatnějším a lépe zvládnutelným nástrojem reformy by bylo zrušení zastaralých a přeplněných osnov. To slibně začalo, nyní však hrozí uvíznutím. Třetím krokem se však ministerstvo zabývat neumí a léta ho odsouvá i dusí: jde o profesní vzdělávání učitelů. Bez moderně uvažujících učitelů však zůstanou změny jen na papíře. Už teď to hrozí. Co je v medicíně samozřejmostí, ve školství schází. Zatímco pacienti se obvykle náramně zajímají, zda je jejich léčba dobrá, u „léčby“ čili výchovy svých dětí se rodiče nijak nenamáhají, aby pochopili, jak učení a vyučování funguje. Bez aspoň trochu informované veřejné kontroly ale vůdcové školství mohou mnohem snáze pokazit i jinak ušlechtilý záměr.