2004/14

Na letišti v makedonské metropoli Skopje čeká na skupinu novinářů americký voják v maskáčích se jmenovkou DAN MILICEVIC. Není to náhoda. Jeho rodiče – Srb a Chorvatka – emigrovali už před dávnými lety z Titovy Jugoslávie do USA a Dan Miličevič, jak se sám vyslovuje ve zděděné srbochorvatštině, může uplatnit alespoň zprostředkovanou znalost prostředí Balkánu ve službách NATO. Ani to není náhoda. Makedonie je zajímavý precedens: tamní mise NATO, která v roce 2001 pomohla odvrátit hrozící válku mezi armádou a albánskými rebely, skončila právě před rokem, kdy Aliance předala makedonskou agendu Evropské unii. Když pak v polovině prosince skončil mandát Rady bezpečnosti OSN, evropské vojáky nahradili na žádost Skopje evropští policisté. Nicméně zástupci NATO v zemi ještě zůstávají.
Makedonie tedy dnes – právě v době, kdy v sousedním Kosovu, rovněž poznamenaném albánsko-slovanským sporem, opět teče krev – představuje test toho, jak EU dokáže zvládat problémy v „blízkém zahraničí“. Zatím podle všeho úspěšně. Ukazuje se také, jak v zemi, kde násilnosti zprvu zpacifikovalo NATO, může Evropská unie pomoci k návratu k normálnímu životu. V Kosovu se to zatím nepodařilo – už proto, že NATO tam hasilo rozjetý konflikt se statisíci uprchlíků. V Makedonii zasáhlo de facto preventivně, se souhlasem Rady bezpečnosti OSN a po dohodě soupeřících stran. Výsledkem je nejenom klid za asistence evropských policistů, ale i skutečnost, že Skopje chce už letos podat přihlášku do EU.

Před týdnem raketa z izraelského vrtulníku zabila hlavního ideového motivátora terorismu – lídra Hamásu šejcha Ahmada Jasína. Ve Svaté zemi tudíž pokračuje nervozita. Jeruzalém se na první pohled příliš neliší od let předešlých, ale přece tu je několik výrazných rozdílů. Na východním okraji jej začíná ovíjet osmimetrová betonová zeď, která místy přechází v plotovou hradbu, v níž nechybí elektronická signalizace. Už je hotovo několik úseků poblíž Olivové hory, kde zeď odděluje arabské předměstí Abú Dís od východního Jeruzaléma, což znamená, že Palestinci obývaná část Svatého města bude rozdělena na dvě izolované části.

Tak to tu ještě nebylo. Nejdříve rezignuje místostarosta plzeňské obvodní radnice, natočený při jednání o úplatku, pár dní poté se poroučí i jeho kolega. V Kladně je zatčen rovnou sám primátor a skrz celu předběžného zadržení putuje do vazby. Komunální korupce se, jak ukazují ověřitelné indicie, rozšířila po zemi jako nebezpečná nemoc. Časová shoda obou skandálů má jednu výhodu: připomíná, že už je nejvyšší čas zakročit proti uplácení v obcích a městech.

„Terorismus útočí na všechny hodnoty, které ctíme, ohrožuje demokracii a náš způsob života. Musíme mu čelit.“ Tato slova nepronesl George W. Bush na schodech Bílého domu, zazněla minulý týden z úst irského premiéra Bertieho Aherna v Bruselu. Otřes z madridských atentátů zřetelně dominoval summitu Unie a evropské státy se pod dojmem této události zavázaly k věcem, kterým se doposud bránily – například že si v případě útoku přijdou na pomoc a použijí všechny dostupné prostředky včetně vojenských. Madridský budík tedy Evropu probudil k vědomí, že před terorismem není v závětří. Budoucnost ukáže, zda byly dvě stovky mrtvých z 11. března dostatečným signálem.

Česká republika se možná přece jen pokusí o ráznější reformu důchodů po vzoru Maďarska, Polska či naposledy Slovenska. Z peněz, které dnes Češi odvádějí do státního penzijního systému, by si mohli napříště část nechat a vložit do soukromých fondů. Ale má to háček: vládní koalice žádá podporu od opozičních stran. Oficiálně proto, že „reforma vyžaduje široký konsensus“, neoficiálně však kvůli tomu, že pro tak zásadní změnu nemusí najít dost hlasů uvnitř ČSSD.

Nový výbuch nepokojů v Kosovu vytáhl na světlo pozapomenutý problém: kousek od našich hranic svádí těžký vnitřní boj země jménem Srbsko. Ještě donedávna hrozivý válečník Evropy má po volbách, které ukázaly nehynoucí popularitu pilířů svrženého režimu Slobodana Miloševiče. Co se to děje? Jsou snad Srbové dědičně zatíženi ultranacionalismem či nacionál-komunismem? ptá se svět. Jak je možné, že po všech hrůzách a obětech válečného desetiletí opět volili radikály vyzývající k novým jatkám? Každá z těch otázek si zaslouží pokus o odpověď.

Rámeček
MICHAL MAZEL se narodil roku 1973. Po absolutoriu Právnické a Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně nastoupil na Ministerstvo vnitra ČR. Byl členem komise Jaroslava Bašty pro potírání korupce a závažné trestné činnosti. Dnes je ředitelem odboru bezpečnostní politiky ministerstva vnitra, který se zabývá analýzou a plánováním boje proti kriminalitě. Michal Mazel je ženatý, má dvě děti.
Konec rámečku

Je nutné v souvislosti s atentáty v Madridu a s ohledem na další hrozby teroristických útoků zvyšovat pravomoci policie a tajných služeb?
Myslím, že rámec, který tajné služby a policie pro svoji práci mají, je tak z devadesáti procent vyhovující. Jsou ale věci, které by ještě bylo potřeba do zákona doplnit.

Na první pohled není australská Canberra ničím výjimečná. Přesto jí mají ostatní světové metropole co závidět. Jako jedna z prvních dokázala zaplašit noční můru, která dnes bere klidný spánek starostům všech velkoměst. Ještě před patnácti lety bylo přitom australské hlavní město obklopeno bezútěšným prstencem stále rostoucích komunálních skládek a městské ovzduší zahušťovaly jedovaté zplodiny z komínů spaloven. Od té doby se však leccos změnilo. Díky propracovanému systému dnes dokáží odpad recyklovat z více než šedesáti procent.

Začíná chrastítko a dunivý basový buben jako z nějaké pomalé samby, přidá se dřevěná marimba, trochu skřípavé violoncello a klasická kytara. Pak jasným tenorem vklouzne jemně mezi nástroje zpěvák. Všechno skvěle swinguje a nutí člověka vláčně se pohupovat do rytmu. Hned úvodní tóny nové desky Grown Backwards newyorského hudebníka a zakládajícího člena známé kapely Talking Heads Davida Byrna vtahují posluchače s omamnou silou, po čase pak v pomalých, většinou akustických skladbách zachytíme ještě jeden důležitý pocit – melancholii. Není tu vůbec náhodou.

Víme od krajanů, kteří v dálném zahraničí občas zabrousí do knihkupectví, že na globálních regálech od Buenos Aires po Hongkong najdeme z žijících českých spisovatelů obvykle jen díla Václava Havla a Milana Kundery. Ať se nám to líbí, nebo ne, literární svět vnímá naši skutečnost do značné míry jejich prostřednictvím, oba jsou tvůrci, ale také protagonisty reprezentativních českých příběhů. Ty se přes rozdílně definované postoje obou autorů odehrávají na překvapivě shodném terénu, a to nejen ve smyslu politiky, ale také poetiky. Jistě by stálo za úvahu, proč si svět z české literatury vybral texty autorů kladoucích větší důraz na logiku než lyriku, v nichž jako by rezonoval duch osvíceného racionalismu 18. století, kdy novodobá česká kultura vlastně ještě neexistovala. Atraktivní byla jistě politická tematika, důležitou roli však sehrál i způsob jejího literárního podání, užití jasného a spisovného jazyka, esejistická propracovanost a smysl pro umné konstrukce i vtipné paradoxy.
Milan Kundera se v exilu od české politiky, kultury i jazyka postupně odpoutával a dnes je plným právem označován za francouzského romanopisce českého původu. Vydávání svých děl v češtině sám přiškrtil hned po listopadu 1989 natolik, že má na zdejším knižním trhu mnohem okrajovější postavení, než by mu náleželo vzhledem k světovému renomé, navíc se vytrvale brání zájmu novinářů a někdejší vlast navštěvuje jen zřídka a inkognito. Ani jeho rezervovanost už dnes nevzbuzuje tolik dohadů jako počátkem devadesátých let. Národ si zvykl a vnímá jej jako zpola bájnou bytost, v jejíž skutečnou existenci pomalu přestává věřit. Faktem nicméně zůstává, že ve středu 1. dubna uběhne pětasedmdesát let od jeho narození.

Česká republika vyveze do Číny deset radiolokátorů Věra a dostane za to jeden a půl miliardy korun. Jde o přístroje proslavené svou schopností odhalit americká neviditelná letadla F-117. Export se pravděpodobně uskuteční přes protesty a nesouhlas vyjádřené washingtonskými politiky při lednové návštěvě ministra vnitra Stanislava Grosse ve Spojených státech A je uzavřen měsíc před tím, než vstoupíme do EU, která na vývoz zbraní do Číny uvalila embargo. „Radiolokátory by se měly stát jedním z dobrých vývozních artiklů našeho průmyslu, a proto jejich export do Číny podporujeme,“ říká ministr průmyslu Milan Urban. „To je začátek.“

„Nikoho z nás nesmíte fotografovat ani o nás nic psát,“ říká důrazně muž, na jehož bundě se leskne odznak s podobiznou Kim Čong-ila. Jsme ve středočeském Žebráku, v jehož textilce Kreata padesát severokorejských žen pod dohledem dvou politruků tajně vydělává peníze na provoz severokorejské říše zla.