Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Zahraničí

Nevěříme vám

Vítěz stojí před mlčícím davem. Po chvíli pozvedá zrak a tísnivá minuta ticha za oběti teroru končí. „Děkuji.“ Ve vzduchu zavíří červené vlaječky a zaplněná madridská třída Ferraz propuká v ohlušující vítězný jásot. Socialista José Luis Rodríguez Zapatero právě zvítězil ve volbách, o jejichž výsledku rozhodly emoce rozjitřené krvavým teroristickým útokem na vlaky s lidmi směřujícími ráno do centra Madridu.

Fotografie: Zdrceným lidem začalo být brzy jasné, že v prohlášeních vlády něco nehraje. Foto Profimedia.cz / AFP • Autor: Respekt
Fotografie: Zdrceným lidem začalo být brzy jasné, že v prohlášeních vlády něco nehraje. Foto Profimedia.cz / AFP • Autor: Respekt

Vítěz stojí před mlčícím davem. Po chvíli pozvedá zrak a tísnivá minuta ticha za oběti teroru končí. „Děkuji.“ Ve vzduchu zavíří červené vlaječky a zaplněná madridská třída Ferraz propuká v ohlušující vítězný jásot. Socialista José Luis Rodríguez Zapatero právě zvítězil ve volbách, o jejichž výsledku rozhodly emoce rozjitřené krvavým teroristickým útokem na vlaky s lidmi směřujícími ráno do centra Madridu.

Něco tady nehraje

Je pátek večer, den po atentátech, při nichž zahynuly dvě stovky lidí z patnácti zemí. V hustém nočním lijáku protestují proti teroristům dva miliony obyvatel hlavního města. V první řadě manifestace kráčí bok po boku političtí rivalové José María Aznar, Mariano Rajoy a Zapatero. Dále pak španělský korunní princ, premiéři Itálie, Portugalska a Francie. I Javier Solana a Romano Prodi. Po celém Španělsku vyjadřuje svůj odpor více než dvanáct milionů lidí. Spojenectví vzdoru a bolesti se ale v tuto chvíli už začíná drolit.

O strůjcích pumových útoků na čtyři přeplněné ranní vlaky zpočátku nikdo nepochyboval. Španělsko vede už přes třicet let tvrdý boj s baskickou separatistickou organizací ETA, a to bez ohledu na to, kdo je v Madridu právě u moci. Několik týdnů před volbami se navíc policii podařilo zadržet dva nezkušené mladíky s dodávkou plnou výbušnin a ti se k členství v organizaci a záměru zaútočit na Madrid přiznali.

Ve čtvrt na dvě odpoledne se v televizi objevil lidovecký ministr vnitra Ángel Acebes a potvrdil, co si všichni mysleli: „Tentokrát ETA bohužel dosáhla svého cíle. Vláda nemá nejmenších pochyb.“ To už ale měli policisté více než hodinu v rukou rozbušky, jednu nevybuchlou nálož a magnetofonovou pásku s nahranými verši koránu, které nalezli v dodávce zaparkované v blízkosti nádraží, odkud vlaky do Madridu vyjely. Ministr Acebes se o tom ale nezmínil a nevěnoval pozornost ani mluvčímu zakázané politické strany Batasuna Arnaldu Otegimu, který podíl ETA odmítl.

„Že něco nehraje, nám bylo jasné už ve čtvrtek večer. Vláda se chovala neobyčejně zarputile,“ říká o týden později ve své kanceláři zástupce šéfredaktora nejčtenějšího španělského deníku El País Miguel Ángel Bastenier. Premiér Aznar během onoho čtvrtka prý dvakrát telefonicky hovořil se šéfredaktorem a zdůrazňoval, že za atentáty stojí ETA. Ministryně zahraničí rozeslala velvyslancům po světě příkaz, aby potvrzovali autorství baskických separatistů.

Dva dny poté

„ETA – vrazi“ vyryl někdo do dveří vagónu. V sobotu ráno panuje v poloprázdném madridském metru tísnivá atmosféra. Starší muž se před usednutím křižuje a cestující si navzájem neklidně pokukují po zavazadlech. Tváře lidí mizí za rozevřenými stránkami novin. Deníky se výrazně liší. Tradičně socialistům nakloněný El País zpochybňuje jednoznačná tvrzení vlády a tvrdí, že vlaky odpálila al-Káida.

„Lhali nám,“ vzteká se José Álvarez, prodavač v kiosku. „Aznar a Rajoy se bojí, že si to lidi vyloží jako pomstu za Irák.“ Proti španělské účasti v iráckém konfliktu bylo od počátku 90 % obyvatel. Na hlavním náměstí Puerto del Sol hoří svíčky, atmosféra houstne. Na budovách visí vlajky s černými stuhami, objevují se plakáty informující o nejnovějších zprávách BBC. Mezi lidmi kolují „zaručené“ informace. Bush prý někde prohlásil, že Španělsko platí za podporu USA, Aznar prý hned po útocích telefonoval do Washingtonu. „Čteme si zahraniční tisk, abychom se něco dozvěděli,“ říká podnikatel Andrés Pereira, který má zítra usednout do volební komise v okrsku Bustar Viejo. Ve tvářích lidí je vidět vztek.

Odpoledne policie zatýká tři Maročany a dva Indy. K údajným členům buňky al-Káidy je dovedla karta v mobilu určeného k aktivaci nevybuchlé nálože. Španělé to zatím nevědí. V šest odpoledne protestuje před sídlem lidovců okolo pěti tisíc lidí. „Než půjdeme k volbám, chceme vědět pravdu,“ skanduje dav. Dochází k drobným potyčkám s policií. Muž v obleku se ohání po policistech kufříkem. Dostává ránu pendrekem.

V Madridu je jakoby náhle všem vše jasné. Lidovci se báli, že útok al-Káidy obrátí náladu voličů proti nim, a doufali, že se do neděle nic pořádně nevyšetří. „Ve jménu obětí, řekněte proboha pravdu!“ křičí nové plakáty nad záplavou květin na Puerto del Sol. V osm večer vystupuje ministr Acebes a informuje o zatčení zmíněné pětice. Patnáct minut po půlnoci je na obrazovce znovu a mluví o videokazetě, na které se údajný mluvčí evropské odnože al-Káidy hlásí k odpovědnosti za atentáty. Ve dvě ráno v den parlamentních voleb demonstruje před sídlem lidovců dav a porušuje tak volební zákon. Schyluje se k překvapivému rozuzlení.

„Bomby z Iráku dopadly na Madrid,“ stojí vyvedeno sprejem nad hlavami cestujících v metru v neděli ráno. Starší pár ve svátečních šatech cestuje k volbám. „Ne, my názor neměníme. Volíme ty stejné, aby se nám to nepletlo,“ vysvětluje důchodce a jeho pečlivě zastřižený knírek zkřiví úsměv. Do volební místnosti ve škole San Isidro se trousí lidé. „Budu volit změnu. Jsem deprimovaná chováním vlády,“ říká drobná státní úřednice Encarna Salgado. Její přítel se přidává: „To máme za to, že nás pravičáci zatáhli do války!“ Umírněnější tón volí advokát Santiago Moreno: „Kdo chtěl jít k volbám, bude pravděpodobně volit stejně, jak chtěl. Ale ti, co by za normálních okolností nešli, budou hlasovat pod dojmem událostí.“

V osm večer první výsledky naznačují vítězství socialistů a ukazují, že k volbám přišlo 80 % voličů, tedy o 10 % více, než se čekalo. V deset hodin k sídlu socialistů míří dav s vlaječkami, na ulicích zní klaksony aut.

A co teď

Výsledky hodnotí pravicový i levicový tisk v nezvyklé shodě. „Největší změna nastane v zahraniční politice. Ve Španělsku si téměř nikdo nepřál účast v Iráku. Aznar však prosadil svou. Zapatero jako lídr opozice brojil proti jeho rozhodnutím a je logické, že musí splnit to, co slíbil – tedy stáhnout španělské vojáky,“ vysvětluje šéf volebních zpravodajů pravicového deníku El Mundo Manuel Sánchez. Stejný názor má i kolega z El País Miguel Ángel Bastenier: „Aznar po sobě zanechal skvělé ekonomické výsledky, Zapatero možná kosmeticky upraví daně, bude bojovat za nižší ceny bytů a nedopustí převedení vody z Ebra na jih. Nejhmatatelnější rozdíl bude ale ve stylu zahraniční politiky. Nový šéf vlády se bude snažit o dohodu s Francií a Německem.“

Bývalá vládní strana po debaklu sebekritikou příliš neoplývá. „Jisté kruhy přesvědčily Španěly, aby nevolili lidovce,“ prohlásil Mariano Rajoy v televizním rozhovoru minulou středu. „Jaké kruhy?“ nadskočil na židli novinář. „Myslím tím lidi, osoby,“ dostalo se mu vysvětlení. A José María Aznar neúspěch své strany shrnul na stránkách deníku El Mundo: „Všichni občas děláme nějaké chyby.“

M. Pilátová přednáší na katedře

romanistiky UP v Olomouci. romanistiky UP v Olomouci.

RÁMEČEK

Strýček Jamal přece nic neudělal

„Neumím španělsky, vůbec vám nerozumím a vlastně tady ani nebydlím,“ říká plynulou španělštinou marocký prodavač mražených ryb. V obchodě zavládlo ticho, tmavé oči ostatních prodavačů i zákazníků probodávají neznámé vetřelce. V madridské čtvrti Lavapies, ve které nacházejí v posledních letech útočiště legální i nelegální přistěhovalci z Afriky, Asie a Latinské Ameriky, vládne po teroristických útocích na madridské vlaky strach. Právě tady policie zatkla hlavního podezřelého, marockého provozovatele telefonní hovorny Jamala Zougama.

Neoblíbení

Maročané tvoří ve Španělsku jednu z nejpočetnějších a zároveň nejhůře přijímaných přistěhovaleckých komunit. Přicházejí sem především mladí muži, kteří ve své zemi sužované vysokou nezaměstnaností, 50% negramotností a rozbujelou korupcí nevidí žádnou perspektivu. Získat pracovní povolení je pro ně téměř nemožné, desetitisíce imigrantů tedy přijíždí nelegálně na nafukovacích motorových člunech přes Gibraltarskou úžinu. Končí většinou jako levná pracovní síla na zeleninových plantážích na jihu Španělska, ti šťastnější se dostanou do Madridu nebo do větších měst severu, kde pracují jako pomocní dělníci ve stavebnictví. Na rozdíl od oblíbených přistěhovalců z Latinské Ameriky, kteří nacházejí uplatnění i ve službách, je od španělské společnosti dělí tradice, jazyk a náboženství.

Nad madridskou dálnicí se blyští mramorový minaret. Před mešitou nazvanou podle asfaltové tepny M-30 je živo. Dovnitř se snaží dostat věřící i novináři. Na stěnách mešity visí plakáty s nápisem „Ne terorismu“, před hlavním vchodem stojí dva obrovské smuteční věnce. Ve třetím patře stavby postavené v 80. letech za peníze ze Saúdské Arábie rozvážně rozprávějí muži s plnovousy. Ředitel Kulturního centra, jak zní další název této instituce, si na oblek připíná černou stužku. V kanceláři imáma se pohupuje na židli rozložitý muž v bílém hábitu. „Chceme žít v míru. Lidé se tu k nám chovají skvěle, dokáží být solidární – podívejte se jenom na nedávné zemětřesení v Maroku. To, co se minulý týden stalo, je strašné. Nemáme s tím ale nic společného,“ říká viditelně unavený imám. Munír Mahmúd Elmessery přišel do Španělska před deseti lety z Egypta. Španělsky mluví špatně, dotazy musí tlumočit novinářka, která tu duchovním vypomáhá zvládnout zájem médií. „Terorismus je smlouva s ďáblem. Vždyť islám znamená mír,“ loučí se imám a na rozloučenou návštěvníkům věnuje výtisk Koránu.

Na nádvoří postávají tři asi šestiletí kluci. „Španělé si se mnou nechtějí hrát,“ prohlašuje malý Maročan Rašíd. „Včera někdo házel kameny na mešitu,“ zajíká se Jásir. V tu chvíli se odehraje výmluvná scénka. „A v sobotu zatkli strýčka Jamala,“ říká Mohamed, třetí z kluků, a dodává: „On ale nic neudělal.“ Má evidentně na mysli Jamala Zougama. Tu zakročí zmíněná novinářka-překladatelka: „Tak hoši, to by stačilo,“ a rychle odvádí návštěvníky jinam.

Hrdina Usáma

Před čajovnou naproti přístavu v pár set kilometrů vzdálené Almeríi na jihu Španělska posedávají skupinky Maročanů a popíjejí sladký čaj. Uvnitř stojí muži opření o barový pult a sledují v televizi zprávy o útoku na hotel v centru Bagdádu. „Mezi terorismem by se nemělo rozlišovat, je to prostě masové vraždění. Vůbec nechápu, proč se používá obrat islámský terorismus,“ říká Kárim al Idrísi, zaměstnanec Červeného kříže, který má na starosti přistěhovalce pracující ve sklenících v Almeríi. „Tady na jihu lidé strach z represí nemají, ale bojí se, že získat pracovní povolení bude ještě těžší.“

Okolo sedící muži pokyvují hlavami. „Minulý týden tu byla demonstrace proti terorismu a my jsme na ní byli také. Je ale potřeba si přiznat, že pro chudé muslimské děti je takový Usáma bin Ládin prostě hrdina. Hovořme o skutečných příčinách a těmi jsou bída a nespravedlnost.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].