Nedivím se, že odešli

Milena Hübschmannová se narodila v roce 1933 v Praze. Po studiích indologie na FF UK pracovala jako redaktorka v Československém rozhlase a jako odborná pracovnice v Čs. akademii věd. V letech 1969–73 působila ve Svazu Cikánů-Romů, v letech 1982–91 vyučovala romštinu a hindštinu na Státní jazykové škole, dnes přednáší na Indologickém ústavu FF UK. Zakládá u nás romistiku, je autorkou mnoha odborných publikací, spoluautorkou prvního Romsko-českého a česko-romského slovníku v ČR, spolu s kolegy a studenty vydává časopis romistických studií Romano džaniben. Má dceru Terezu, žije v Praze.

Co vás přivedlo k indologii?

To je moje karma z minulého života. Já o tom nikoho nepřesvědčuju, to záleží na individuální zkušenosti a víře. Nějak tak to ale muselo být; proč bych jinak ve dvanácti letech napsala do slohové práce, že jsem se narodila v Indii a že znám dvanáct indických dialektů? Tenkrát to samozřejmě nebyla pravda. Četla jsem Bhagavadgítu, a přestože jsem nemohla rozumět hloubce její filozofie, fascinovala mě. Úžasně jsem prožívala Gítandžali a vůbec poezii Rabíndranátha Thákura.

Od 14 let jsem se v Orientálním ústavu učila bengálsky, nikdy jsem ale neměla možnost mluvit, a tak jsem tu řeč zapomněla. Lepší to je s hindštinou, kterou jsem se začala učit v patnácti: měla jsem hodně indických přátel a později jsem i jezdila do Indie, a tak hindsky umím. Jednu dobu…