Říká se, že historická věda vyžaduje odstup. Teprve když čas setře z událostí předsudky, naděje, výčitky a vášně, je možné porovnávat prameny, kriticky zkoumat jejich důvěryhodnost a z hlediska současnosti rozhodovat, co z minulosti bylo podstatné pro pozdější vývoj. V novějších dějinách historické vědě stále ještě konkuruje vypravování zúčastněných pamětníků. Líčit mohou stejná fakta, ale tón hlasu, gesta, odmlky a záchvěvy smutku či ironie vnášejí do informací “nevědecký” šum, jenž vychází z konkrétního prožitku toho, co se stalo, ale i ze způsobu, jakým se s tím později pamětník vyrovnával.
Živá vzpomínka na převratné události se uchovává zpravidla po tři generace, a teprve když umlknou dědové, zůstanou pravnuci odkázáni na knihy. Zkušený německý historik Ferdinand Seibt (nar. 1927 v Litoměřicích) se v knize Ta stará ošklivá melodie poněkud vzdálil nárokům historické vědy, aby vyprávěl o historii střední Evropy v první polovině 20. století esejistickou formou, v níž by se pokusil zachytit německý pocit z dějin. Vedle Německa a Rakouska se hojně zmiňuje také o Československu, a to nejen kvůli svému sudetskému původu, ale zřejmě i z přesvědčení o nedílné sounáležitosti českých zemí se středoevropským prostorem. Nabízí tak jistý korelát k historickému vědomí, které si Češi vypěstovali během 20. století.
Démon nostalgie
Autor je dnes sám ve věku dědů a jeho …
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
