Je to osud na hraný film. Štěpán Příkazský (1902–1993), syn tesaře z Lužic na Podluží, odešel v roce 1929 do Argentiny. Měl měsíc před svatbou, s milou si přestával rozumět (poznal, že je to čert), chtěl za mořem zůstat rok nebo dva. Odcházel sedmadvacetiletý slovácký furiant, který se navzdory životnímu neštěstí dokázal vzepřít osudu. V mládí postřelen podnapilým advokátem z Hodonína na honu, oslepl na jedno oko. Brok měl v hlavě až do konce života.
Dokázal si sám sestrojit starodávné gajdy, pět let po sobě si ho chasa zvolila stárkem, jako nezaměnitelného zpěváka stovek písní a vynikajícího tanečníka verbuňku. V Argentině pobyl poprvé 21 let. Vybudoval rozsáhlé hospodářství. V dopise svému vrstevníkovi Martinu Holému z Hrubé Vrbky píše: „…lány úrodné půdy, pořádný dům se stodolou, včelínem a drůbežárnou, na který jsem nechal vypálit 60 000 cihel, vyhloubil několik obrovských studní s aparátem na tahání vody pro spoustu dobytka – kobyl a mul jsem měl 50 i několik párů volů, dojnice, 60 prasat s 8 prasnicemi a několik set různé drůbeže…“
V Jižní Americe se s ním koncem 40. let setkávají cestovatelé Hanzelka se Zikmundem a píší o něm v kapitole Gringo na všechno doplatí v cestopise Tam za řekou je Argentina z roku 1956. To už se Příkazský vrátil domů. Stesk po vlasti ho vedl k rozhodnutí obnovit občanství a nabídnout jí své schopnosti. V Československu je…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
